Pusť mě
Někdy se Jana zastavila. Zůstala stát na místě, pak se prudce otočila a zírala do tmy oteklýma uplakanýma očima. Ale nic neviděla. Neslyšela, ale cítila.
*****
Jana myslela na svou kočku všude: v prázdném bytě, na ulici, v přeplněné tramvaji, sedíc u počítače v kanceláři nebo čekajíc ve frontě u kávovaru.
Ani v obchodě, když nakupovala nebo když vyšila s těžkými taškami z něj, na ni nepřestávala myslet.
Občas se jí zdálo…
…že ji vidí. Opravdu vidí!
Bílý huňatý ocas Šmoulinky jí problikával před očima a rychle se schovával za roh budovy nebo ji přátelsky zdravil zpoza nejbližší lavičky.
Jaké to bylo štěstí: vidět. Vidět tu, bez které nemohla žít. Tu, která vždy byla poblíž.
V takových chvílích se v jejích pohaslých očích objevil plamínek naděje.
Malý, skoro nepatrný, ale přece naděje. Co když se to všechno, co se stalo, vlastně nestalo?
Jak moc chtěla tomu uvěřit.
Ale bylo to jenom na okamžik.
Okamžik mezi minulostí a budoucností. Minulostí, kterou nelze vrátit, a budoucností…
…která nikdy nenastane.
Ať se snažila najít svou milovanou “blondýnku” v nekonečných šedých dnech, nic se jí nedařilo a slzy se draly do očí.
Velké, horké kapky stékaly po tvářích, odnášeje s sebou smutek, bolest a poslední naději.
– Jano, takhle to nejde! – říkaly jí přítelkyně. – Pusť ji!
Ale ona ji nemohla pustit.
Jak můžete pustit někoho, koho milujete? Jak?! Pustit znamená zapomenout? Zapomenout?! Jste při smyslech?
Zkoušela to, snažila se, ale nešlo to. Protože nemohla zapomenout.
Jak zapomenout, když na ni myslí každý den?
Jediné, co chtěla zapomenout a navždy vymazat z paměti, bylo…
…ten den, kdy Šmoulinka náhle odešla.
Ano, její kočka byla velmi stará a poslední dobou nemocná, ale nemyslela si, že to přijde tak brzy. Nebyla připravená. A lze se na něco takového vůbec připravit?
Ti, co se připravují, jsou schopni pustit. Ale ona nechtěla pustit. Nemohla.
A vůbec jí nezáleželo na tom, co si o ní myslely přítelkyně, nebo co za jejími zády říkali kolegové, točíc si prsty u spánku.
Vše se poznává ve srovnání. A oni, přátelé a kolegové, neměli s čím srovnávat.
Možná časem se něco změní. Ale teď… bolest byla ještě příliš silná a…
…její unavená fantazie kreslila velmi živé a jasné obrazy.
Ráno se probouzela a viděla, že Šmoulinka leží vedle ní, u nohou: srdce jí hned začínalo bít rychleji, silněji, tak, že málem vyskočilo z hrudi. Ale když se Jana snažila dosáhnout na kočku rukou, nastala realita a úsměv zmizel z tváře.
Taková realita může člověka dohnat k šílenství.
A Jana by přišla o rozum, kdyby nebyla její fantazie, která ve spěchu začala kreslit jiné obrazy v její hlavě.
Tady Šmoulinka ladně chodí po poličce s knihami, seskakuje na podlahu, utíká do vedlejšího pokoje…
Tady už leží na okenním parapetu, olizuje svou bílou srst a usmívá se na sluníčko, které neomaleně nakukuje do okna, aby se společně s Janou pokochali pohledem na Šmoulinku.
Jak krásná byla: opravdová blondýnka. Ani jedna tmavá skvrnka.
Jenom pár “pih” zdobilo její milou tvářičku, ale ta vůbec nekazila ten dokonalý obraz. Naopak, ten obraz dělala ještě půvabnějším.
Se svou kočkou Jana žila dlouhých 15 let.
To je hodně. Velmi hodně. Téměř celý život, jen zmenšený na měřítko.
Za tu dobu se stalo tolik věcí v jejím životě: dobrých i špatných.
Někdy se jí zdálo, že všechno…
Už nemá sílu vstát.
Ani podat ruku nemám komu. Ale najednou přiběhla Šmoulinka a pomohla jí vstát. Vnikala do nejhlubších zákoutí její duše a něco tam rozvlnila svým pravidelným předením.
Pomáhalo to.
Jana vstala a žila dál. Protože bylo proč a pro koho. A teď? Proč by teď měla žít?
Seděla na lavičce a plakala. Plakala tiše, otáčejíc se na stranu pokaždé, když kolem procházeli lidé. Aby se nevyptávali na zbytečné otázky.
A vedle ní seděla Šmoulinka. Přitisknula se k ní celým svým tělem a vrněla, snažíc se uklidnit svou paní.
Bývalou paní, protože…
…jí, kočky, už na tomto světě nebylo.
Ale k duze se také nedokázala dostat. Proto ji Jana nepouští. Nemůže ji pustit.
„Pusť mě,“ mňoukala na ni tatínek.
„Nemohu!“ plakala Jana, oslovujíc nikoho konkrétně, ale to, co ji v tu chvíli obklopovalo:
stromy, bezhlasně stojící, mraky, pomalu plující po modrém nebi, slunce, zapadající za horizont.
Takto spolu seděly na lavičce až do pozdní noci. Jenže zatímco Šmoulinka svou paní viděla a slyšela, tak Jana jen vnímala její přítomnost. Ale i to mělo svou cenu.
Zahalena ve večerní chlad, Jana cítila, že její nohy v lehkých botách mrznou, ale kolena byla podivně teplá. Právě na nich nyní seděla Šmoulinka, nacházející se mezi dvěma světy.
Mezi světem, do kterého se již nikdy nevrátí, a světem, do kterého nemůže vstoupit.
Ne, Šmoulinka svou paní z toho nevinila. Jak by ji mohla z něčeho vinit?
Jak byste mohli vinit někoho, kdo ji miloval víc než život, kdo jí dal život, když ostatní ji, bezbranné kotě, nechali umírat na ulici?
Ach, kdyby mohla prožít ještě jeden život, Šmoulinka by opět prošla přes bolest a utrpení, aby ji Jana zachránila. Aby mohla být opět s ní.
Ale tak to přece nechodí, nebo ano?
Žena vstala a šla domů. A kočka běžela za ní v uctivé vzdálenosti.
Občas se Jana zastavila. Zůstala stát na místě, pak se prudce otočila a zamrkala do tmy svýma oteklýma a uplakanýma očima. Ale nic neviděla. Neslyšela, ale cítila.
Vešla do bytu, zamířila do ložnice a lehla si na postel, zatímco její milovaná kočka se právě usadila vedle ní, u jejích nohou. A Jana věděla, že je poblíž… Věděla a nechtěla ji pustit.
Možná by to takhle mohlo trvat dlouho. Velmi dlouho. Ale čas léčí.
Ne, léčba není úplná, ale stává se snesitelnější. To je normální. Tak to má být.
I když ztrácíme blízké, milované, musíme jít dál. Takový je osud těch, kteří zůstali žít.
Pamatovat si…
Pamatovat si a pečlivě uchovávat vzpomínky, nasáknuté láskou a štěstím.
Postupně se bolest ze ztráty otupila, Jana už nemyslela na kočku každou minutu. Dokonce ani každý den o ní nepřemýšlela. Vzpomínala už jen zřídka. Obvykle, když večer procházela po dvoře svého domu.
A Šmoulinka… Cítila stále méně „pozemské přitažlivosti“.
Ještě docela málo a dostane se na duhu. Odtud bude moci nadále sledovat svou paní, radovat se z každého jejího úspěchu a zarmucovat se s ní nad neúspěchy.
Vždy bude poblíž. Jen je potřeba ji pustit. Tato pravidla jsme si nevymysleli my a my je nepřekračujeme. Musíme pouze věřit a…
…pamatovat si.
O vše ostatní se postarají nebe. Vědí lépe, jak to má být.
Jana pustila Šmoulinku a ta odešla, aniž by se stihla rozloučit. Ale tato událost rozpohybovala obrovský neviditelný mechanismus nazvaný „koloběh věcí v přírodě“.
Jednoho dne seděla Jana na lavičce, kochajíc se prvními hvězdami na nebi, a uslyšela naléhavé mňoukání u svých nohou. Sklopila hlavu a viděla kotě.
Bílé. S modrýma očima jako korálky a s rezavými skvrnkami na tváři.
Dívala se a nemohla uvěřit svým očím. Ne, samozřejmě, chápala, že to není její Šmoulinka.
Ale tohle kotě se na ni velmi podobalo, když byla ještě malá.
Je vůbec možné, aby se jedny a ty samé kočky narodily znovu?
„Nebo je to jen náhoda?“ pomyslela si Jana, vzala kotě do náruče a znovu se podivila, když zjistila, že to je holčička.
Je nebo není to náhoda, není jisté. Ale je to nakonec důležité?
Kdyby to bílé kotě nemělo “pihy”, nevšímala by si ho Jana? Všímala by si ho!
V životě se dříve nebo později všechno opakuje a ten, kdo si PAMATUJE, nikdy nepřejde kolem…
…toho, co mu bylo osudem předurčeno.
A tak ani Jana neprošla kolem.
Vzala kotě domů a dala mu stejnou lásku, jakou kdysi dávala své kočce.
A tu úžasnou mrňavku pojmenovala Sněženka.
Tehdy se Janin byt znovu naplnil zvuky. Zvuky radosti a štěstí.
A Šmoulince bylo jedno, jak ji nazývají: v minulém životě byla Šmoulinkou, v tomto – Sněženkou. Na tom nezáleží. Hlavní je, že se splnil její sen!
Teď její milovaná paní opět bude dávat teplo a lásku, jako kdysi, a ona zase bude sdílet s ní kousek sebe. Jak je ten svět nádherný a život je nádherný také. Hlavní je pamatovat si…
