Fialové brýle
DIVOKÝ.
Špinavý a vyhublý pes vyjekl. Kámen ho trefil do tlapky. Běžel, jak nejrychleji dokázal. Neotáčel se, věděl, že to jsou místní kluci. Krutí, zlí, nebezpeční. A on byl jen hladový. Jen toulavý pes…
* * * *
Honza se díval na mámu a nemohl pochopit, o čem mluví. Brzy mu bude devět. V jeho životě nikdy nebyl táta, nikdy neměl babičku ani dědečka. Dřív se často ptal proč, ale nikdy nedostal odpověď, které by rozuměl.
A pak, před rokem, se v jejich životě objevil Jakub. Pevně mu potřásl rukou, dřepl si před ním, jako by byl Honza ještě malý, a řekl, že teď bude bydlet s nimi a může mu říkat táta. Nejprve se Honza radoval, ale pak zjistil, že to neznamená, že by přišel Jakub k nim, ale že se on a máma přestěhují k němu. Stěhovat se nechtěl, tady měl kamarády na sídlišti i ve škole. Tady byl jeho pokoj a hračky… Máma slíbila, že si všechny hračky vezmou s sebou a že pokoj tam bude taky mít. A kamarádi? To přijde časem, říkala… Honza byl na Jakuba naštvaný a snažil se s ním nebavit…
* * * *
“Synku, běž si ven! Podívej, kolik kluků hraje na hřišti!”
“Mámo, já je vůbec neznám.”
“Honzíku, copak? Já taky nikoho tady neznám, a víš co? Mně je taky těžko. Určitě si zvykneme a všechno bude fajn! Jen musíš udělat první krok, pak už to půjde samo! Podívej, jaká tu je prolézačka! To je paráda, ne?”
A opravdu si brzy našel kamarády. Byli o trochu starší, ale bylo to fajn a legrace.
“Hele, Divokej! Rychle, seberte kameny! Pojďte, pojďte!”
Honza se přidal, sebral kámen a běžel s ostatními. V rohu dvora se ke kontejnerům ploužil pes, kulhal na jednu packu. Byl starý a vrávoral. Když uviděl běžící děti, sklonil hlavu a dal se na útěk. Kluci ho pronásledovali. Pes zmizel v keři šeříku, který rostl u Honzova vchodu.
“Co vám udělal?” křičel Honza na kluky. “Vždyť je neškodný! Proč ho honíte?!”
“Co ti je? Je to vořech! Může mít vzteklinu! Je divokej! Všechny pouliční psi jsou nebezpečný!”
“Ale vždyť se k vám ani nepřiblížil! Jen hledá jídlo! Nehazte po něm!”
“Seš normální?!”
Kluci odešli a Honza zůstal stát, nevěděl, co dělat. Slzy mu tekly po tvářích. Nohy se mu třásly. Vydal se k vchodu do domu, když v tom z keřů na něj pes upřel pohled. Smutné oči, plné ostražitosti. *“Co když je opravdu divoký?”* napadlo ho. *“Vyskočí na mě.”* Přidal do kroku a rychle za sebou zavřel dveře.
Doma se dlouho nemohl uklidnit. Počkal, až máma odejde do koupelny, nacpal si kapsy plné chleba, vzal pár párků a potichu vyklouzl ven.
“Divokej, Divokej…” šeptal tiše.
Keře se pohnuly a objevila se psí hlava. Hodil jí párek, pak druhý, nakonec všechno, co měl. Pes jedl rychle, hltal kus po kusu a ostražitě se rozhlížel. Tak začalo jejich přátelství…
* * * *
“Honzíku, koupil jsem lístky na fotbal! Co říkáš, půjdeme?” usmíval se Jakub.
“Nemám čas,” odsekl Honza a našpulil pusu.
A tak to bylo pokaždé. Ať šlo o novou železnici, výlet na kolotoče nebo hambáče, za které máma Jakubovi vynadala. Honza byl pořád nasraný. Nelíbí se mu ten maminčin… není jeho táta… a kamarádit s ním nehodlá.
“Honzo,” usmála se máma. “Pamatuješ si, jak jsi vždycky chtěl mít babičku a dědečka?”
“Hm,” zamračil se.
“S Jakubem jsme si na příští týden vzali dovolenou, jedeme k nim na vesnici! Na pár týdnů! To bude super, ne?”
“Nebudu a nikam nejedu. Nemám čas.”
“Jak to nemáš čas? A co tě tak zdržuje?”
“Nic, nic mě nezdržuje! Jasný?! Oni nejsou moji, jsou jeho! Tak ať jede sám! Já mám co dělat!” křičel. Nemohl přece nechat Divokého samotného. Pes se konečně trochu vzpamatoval, rány se mu zahojily, už skoro nekulhal… dva týdny byla věčnost!
“Tak počkej, Honzo, proč se mnou takhle mluvíš? Co to má znamenat?”
“Co se tady děje?” přišel Jakub z práce a stal se svědkem hádky.
Honza rychle utekl do svého pokoje a zabouchnul dveře. Slyšel, jak se máma a Jakub hádají, a přišlo mu, že v té hádce padlo i jméno jeho psa. Zatlačil si dlaně na uši… všechny tyhle problémy jsou kvůli Jakubovi, máma s ním nikdy takhle nemluvila…
“Tak co, chlape?” poplácal ho Jakub po rameni. “Povíš mi, co tě tak tíží?” usmál se.
“Ne,” zamumlal Honza a pokusil se setřást jeho ruku.
“Hej, nezlob se. Já ti chci pomoct! Tak mi teda ukaž toho svého Divokého!”
“Jak to víš?” Honzovi srdce bušilo v hrudi. Jakub se jen usmál. “Nikomu neříkej, ani mámě.”
“A proč schováváš svého kamaráda?” nakrčil Jakub čelo.
“Kluci by se mi smáli, máma by nadávala.” smutně sklonil hlavu.
“Poslyš, mám nápad! Vezměme tvého kamaráda na vesnici k dědovi a babičce! Budou mít radost! Mají tam místa habaděj, velkou boudu a budou ho krmit, jak se patří! Myslím, že se mu tam bude líbit… a my budeme jezdit každý víkend!” mrkl na něj. “Tam je krásně! Čerstvý vzduch, ptáci zpívají, paráda!”
“Divokej bude mít svůj domov? Vážně?”
“No jasně! Už nejseš malej kluk, ne? Chtěl jsem tě vzít i na ryby!”
“A Divokej s námi?”
“Samozřejmě! Vždyť jsme rodina!”
“Díky, tati!” Honza se Jakubovi pověsil kolem krku a slzy mu tekl jako z konve. Ty těžké, dětské starosti konečně zmizely…A když pak Honza viděl, jak Divoký radostně pobíhá po zahradě a olizuje babičce ruku, poprvé od stěhování cítil, že je doma.