Měla jsem sen… divný, rozmarný sen, kde se vše točilo kolem mé modré Škody. Než jsem odjela na služební cestu do Brna, nechala jsem klíče mamince. Aby nemusela tahat těžké tašky z Tesca, když v garáži stojí poctivé auto. Jenže můj strach se naplnil – klíče skončily v rukou mého mladšího bratra Jakuba.
Jakub… ten rozbil mé auto. Ne na padrť, ale oprava bude stát tolik, že jsem málem omdlela. Pojišťovna? Ta nepokryje ani polovinu.
Jsem dispečerka, pořád někam jezdím – do Prahy, Ostravy, někdy i za hranice. Na kratší cesty raději vlastním autem: je to rychlejší, pohodlnější a hlavně – bezpečnější. Řídím opatrně, za deset let ani jedna nehoda z mé viny. Ano, párkrát do mě narazili opilí řidiči, ale já? Já vždycky dávala pozor. Auta jsem měnila málokdy, starala se o ně jako o poklad. Vždy ojetá, šetřila jsem. Až loni jsem si řekla: dost. Zasloužím si nové auto. Ne předělané, ne s najetými kilometry – nové.
Vzala jsem půjčku, dala do toho všechny úspory a koupila si Škodu Octavii. Vůně nového interiéru, dokonalé brzdy, panoramatická střecha. Snila jsem o ní. Ale práce mě zahltila a auto stálo ladem. A maminka, která taky má řidičák, začala žadonit: „Nemohla bych občas jezdit? Na nákup, k doktorovi?“ Nesouhlasila jsem hned, ale nakonec povolila. Vždyť je to máma, jezdí opatrně.
Jen jednu podmínku jsem stanovila: žádné klíče Jakubovi. Můj bratr je chodící noční můra všech řidičů. Miluje rychlost, předjíždění, ignoruje bezpečnou vzdálenost. Už mu sebrali řidičák. Jeho poslední dvě auta skončila ve šrotu. Miluji ho, ale svěřit mu auto? To jako byste dali dítěti rozbušku. Maminka přikyvovala, zapřísahala se: „Ani na ni nesáhne.“
A pak… vrátila jsem se domů a uviděla to. Auto rozbité. Jakub si ho vzal. Nejen bez dovolení – s maminčiným požehnáním. Vzala jsem zuřivost do hlasu: Zaprvé, věděla, jak se k tomu stavím. Zadruhé, naboural, protože ani nepřezul na zimní pneumatiky. Já před odjezdem nestihla – žádala jsem mamku. Ona zapomněla. A JakuA teď tu stojím na zmrzlém chodníku, dívám se na ten pokřivený plech, a jediné, co slyším, je mamčin hlas: “Nech už toho, vždyť je to jen kus železa.”