Ptáček

Ptáček

Věro! Co se tak loudáš?! Čekám na tebe, čekám! Posaď se! Anička, sousedka Věry Matějové, se vrtěla na lavičce, aby se jí sedělo líp.

A víš co? Jaký to je večer! Proč sedět doma? Tam jenom telka, kocour Míca a nuda k zalknutí! A na dvoře jaro! Sice je teprve duben, ale počasí už je jak v květnu. Dokonce i třešnička, vysazená Aničiným zesnulým mužem Josefem pod okny, už je celá v květu. A lavička pod ní, tu Josef taky kdysi vyrobil, je po posledním Aniččině natření připravená na klábosení. Loni ji natřela na zeleno a teď jen čeká, až si na ni plácnou dvě sousedky a rozjede se stará známá holčičí debata. O dětech, bolestech, životě a lásce.

O čem jiném by ženské taky klábosily? I když se znají nazpaměť, vždycky se najde něco nového, co vykutají. Děti rostou, bolístky přibývají, a láska… Ta je vždycky nějak málo. Čekáš každé odpoledne, že někdo rozvine nějaké to zjevení o tom, jaké je to být milována. Poslechneš si cizí štěstí a hned je v srdci trochu tepleji. I když uvnitř zeje ticho a pusto, aspoň víš, že ještě někde láska zbyla. Září, hřeje, dává sílu žít…

Anna Alešová, kamarádkám a sousedům prostě Anička, znala Věru stejně dlouho, jako sama žila. Téměř šedesát let na stejné chodbě. Když byly holky prťata, maminky nechávaly dveře otevřené, aby nemusely furt bouchat zámkem. Děcka běhala sem a tam, hrála si, kde bylo místo. Samozřejmě, že později na zámky přišla řada. To když Anička a Věra oznámily, že jdou hledat štěstí.

Bylo jim tehdy kolem šesti.

Přijela Aničce na návštěvu babička a pověděla holčičkám, že hlavní v životě je chytit za ocas ptáka štěstí a nepustit. Pak prý vše půjde hladce, život bude skvělý a všichni kolem spokojení.

O životě toho děvčata moc nevěděla, ale tu větu o “všichni kolem” si zapamatovala. Kdo by si nepřál, aby rodiče přestali nadávat kvůli kravinám a žili v pohodě? A tak šly hledat toho slavného ptáka.

Anička hlavně tvrdila, že přesně ví, kde bydlí. Prý ve vedlejším baráku u hnusného dědka se skřípavým hlasem. Ten ji nosíval občas na dvůr nádherná! Celá modrá, se zelenými flíčky. Zpívala tak divně. Ale jasně to je on! Pták štěstí! Protože ani v ZOO, kam je rodiče občas brali, takového neměli.

Dívky si přípravy pojaly zodpovědně.

Našly u Aničky na balkoně starou klec, kdysi tam babička vozila králíčka z vesnice.

Kam by jinak toho ptáka daly? Nedá se ho přece furt držet za ocas! Ruce by bolely a na zmrzlinu by nezbylo.

Sebraly i chleba a sušenky. Člověk nikdy neví, čím ptáka potěší. Věra přihodila ještě bonbón to kdyby měl rafinovanější chutě. Bonbóny mají přece rádi všichni. Bylo by trapné, kdyby přišly se suchým rohlíkem a pták by se otočil znechuceně k jinému bláznovi.

Nikam nespěchaly, byla to vážná věc! Mezitím Aniččina babička už zase odjela, slíbila ji na léto k sobě odvést. Rodiče už plánovali, že na dovolenou pojedou společně se sousedy, dvě rodiny v jednom Fiatu, aby to nestálo tolik. No, k moři to bylo jen pár hodin. Sotva si natáhly záda a už byly na místě. Domeček kousek od vody, s houpačkou na dvorku, no prostě ráj!

Anička se tam těšila i k babičce na prázdniny by jela hned z fleku.

Ale litovala Věru. Ta žádnou babičku neměla. Ani jednu jedinou! Jak je to vůbec možné? Kdo jí bude rozmazlovat tajně od rodičů? Kdo upeče bábovku, povypráví dlouhatánskou pohádku, nebo uháčkuje klobouček s pentlí tak, že to bude vypadat jak v Brně na promenádě?

Anička si říkala když chytí ptáka, třeba i Věra babičku najde. Ideálně z té samé vesnice co ta Aniččina, pak budou celé léto spolu. Pro tuhle představu stálo za to bojovat!

Den před odjezdem k moři obě oznámily, že jdou ke kamarádce a zmizely z bytu. Potichu zavřely dveře, aby to nebouchlo, zašpitaly ticho! a dychtivě scházely schody.

Jejich dvorek, vedlejší dvůr, a už jsou před šedivým barákem, kde má být slavný pták.

Jenže venku nikdo nikde, ticho jako v kryptě. Sirový horko, všichni zalezlý doma nebo pohřbení v práci.

Děvčata na sebe vrhla pohledy: Co teď? Kde tu hledat ptáka? Nikoho se nejde ani zeptat Věra už přes tu nespravedlnost špulila pusu a skoro brečela. Ale Anička, ta nikdy neřvala jen tak zbytečně. Jestli je třeba – tak je třeba! Jinak by všechny jejich sny o babičce, krabici zmrzliny a stejných šatech puntíkatých zmizely v nenávratnu. A hlavně, rodiče… Ti by se zase hádali, kdyby nenašly toho ptáka zákeřného!

Proč zákeřného? No proto, že kdyby byl lepší, seděl by na třešni hned u vchodu a nebyla by s ním taková obtíž! Ale on nikde!

Anička hrábla Věře za ruku a zamířila k vchodu. Nebylo proč se potulovat a čučet. Mohly aspoň někde zazvonit a zeptat se, kde ten pták vlastně bydlí.

To bylo dveří! A to šly jen do jednoho vchodu! Někteří neotevřeli vůbec, jiní je s nadávkami vykopli.

Ale Anička s Věrou chodily dál, ťukaly na dveře, kde na zvonek nedosáhly.

Prosím, nevíte, kde bydlí pták štěstí?

Co je to s těmi dospělými? To je tak složitá otázka? Nemůžou prostě odpovědět? Ale ne! Řvou, máchají rukama některá teta dokonce hrozila nařezat. Holky zdrhly a slíbily si, že zelené dveře se zvláštní klikou už nikdy neskusí. U tak zlých lidí pták štěstí rozhodně není.

Nakonec měly štěstí. Otevřel jim kluk o něco starší a jen pokrčil rameny:

Pojďte dál!

Ptáka tam nenašly. Zato ale objevily tolik zajímavých věcí, že zapomněly na čas i na to, proč vůbec přišly.

Obdivovaly strašidelné masky na zdi. Přikládaly k uchu velké mušle, které skutečně zpívaly moře. Prohlížely si model lodi, opravdovou i s plachtami a figurkami námořníků na stěžni.

To jsme skládali s tátou. Svatá Anna.

Jé, já jsem taky Anna! vykřikla Anička a smála se.

Ty seš Anička? Hezký jméno. Po mojí mámě.

A kde je tvoje máma?

Máma? V práci. Brzy přijde. A proč vy chodíte samy venku? Maminky vás neztlučou?

Tehdy holkám konečně došlo, že je oběd pryč, doma už je asi hledají a hlavně, že stát v koutě by nevydržely…

Věro! Utíkáme!

Anička čapla Věru a už zapomněla na klec běžela ke dveřím.

Počkejte! Kluk je doběhl a na prahu jim podával

Peří! Tak krásná, holky oněměly úžasem.

Co to je?

Pávní peří! Nosí mi je máma ze ZOO. Berte si!

Dívky ten poklad v němém okouzlení přijaly a utíkaly domů, ani se nerozloučily.

Doma byla právě vichřice!

Plačící maminky pobíhaly po dvoře, volaly holky. Tatínci nervózně pokuřovali před vchodem, ještě před příjezdem městské policie, co jim zakázala se hnout.

Když je spatřily, Věřina máma se složila doprostřed hřiště:

Jsou doma

Byly slzy, pusy i výprask. Naštěstí už nebyl čas pořádně potrestat.

A když za pár dní zasedly na houpačkách na pronajaté chalupě, vrtěly se, že by mohly vyvrtat díru do prkna, a šuškaly si:

Víš, Věro, my žádného ptáka štěstí nepotřebujeme!

Proč?

Protože babička říkávala, že největší štěstí je, když tě někdo doopravdy miluje.

No a?

No vidíš! Kdyby nás neměly rády, plakaly by tak, když jsme se ztratily? Báli by se? Bavily by se, že odejdeme nafurt?

Asi máš pravdu

Takže jsme šťastné právě teď, rozumíš?

Vlastně jo.

To léto zůstalo v paměti jako to nejlepší dětské.

Anna Alešová, kdykoli na ten život kouká zpátky, je ráda, že má s kým tyhle vzpomínky sdílet. A nejen sdílet! Může se Věry cokoli zeptat vždyť paměť ve dvou je jednodušší.

A navíc Věra má paměť jako slon! Možná proto, že je klidnější povaha. Kdežto Anička je jak rtuť samý pohyb, věčně v letu. Věra sedne, promyslí a teprve pak jede dál. A pamatuje všechno do detailu, jakoby to bylo včera.

Když se Anička poznala se svým mužem, vůbec si ho nevybavila. Chodili spolu přes měsíc, než ji pozval domů.

Svatá Anna

Loď stála na tom samém místě, kde ji obdivovaly tehdy malé holky. Dnes už jim bylo třiadvacet, Věra už měla manžela, ale Aničce se vrátily vzpomínky na dětství, na strach z ulomení figurky námořníka.

Po svatbě Anička vytáhla ze své oblíbené knížky to ptačí pírko, co opatrovala celé roky, a ukázala ho manželovi.

Pamatuješ?

A chechtala se, když si muž marně snažil vybavit, co se před tolika lety stalo.

A byli šťastní. Dlouholetě, skoro třicet let. Se vším všudy prvními krůčky dcery, pak syna. Se zdravotní trampotou, kterou Josef Aničce vybojoval, když našel nejlepší doktory a držel jí za ruku. Budoucnost stála za dveřmi v nejistotě. A až přišel den, kdy se čas zastavil a Anička zapomněla dech. Protože odešel i její vzduch Josef. A když byla u toho Věra, neváhala, roztřásla kamarádku, zfackovala zpátky k životu a držela v náručí jako malé dítě.

Drž se, Aničko! Děti tě potřebují

A Anička našla sílu. Vždyť i přes bolest bylo štěstí ještě na blízku. Ne sice celé, ale část, co jí Josef daroval. Děti byly dospělé, ale ztratit mámu hned po tátovi to nejde. Děti přece potřebují oporu! Jak říkala její babička?

Dokud je někdo mezi dítětem a nebem, není sirotek! Je šťastné…

To říkala dobře! Proto je potřeba žít dál. Být dětem oporou, vnoučatům pro radost. Po čase se sice všichni rozprchli, protože práce, ale Anička dobře věděla je potřebná a milovaná. Může sbalit kufr, nakoupit dárky a jet na návštěvu. Synovi, dceři, je to jedno. Všude ji vítají. Nebo může počkat na prázdniny to pak její byt ožije vnoučaty, shonem, radostí. A zase budou v noci společně poslouchat pohádky a velká postel nebude prázdná. Dokonce i nejstarší vnučka si nesměle lehne na kraj a s mladšími poslouchá pohádku, přestože ji zná zpaměti.

A zase se srdce utiší. Radost se vrací. Tichá, jemná jako pírko. Možná ne tak krásná jako to, co kdysi dostala od muže ale stokrát vítaná.

A ne všichni mají takové štěstí. Kolik lidí prosí nebe, aby jim dalo aspoň kousek? Anička s Věrou měly kliku. Sice ptáka štěstí tehdy neulovily, ale svoje štěstí neuteklo. Zjistily už jako děti, co pro ženu vlastně znamená. Jasně, každý má to své. Ale jim bylo jasné už tehdy hlavně ať jsou děti v pořádku, to ostatní se nějak přihodí, když si člověk troufne přát.

Věra o dítě moc stála. Už to tak skoro vypadalo, že děti mít nebude. S mužem to nešlo. Ale jak se měli rádi! Všude spolu, nikdy se nenudili. Sousedky reptaly na manžely, Věra mlčela, protože o svém muži mohla říct jen samé dobré.

Žili jako dvě holubice.

Anička dlouho nevěřila, že to jde. Pak se objevil Josef. A jen pohled na Věru stačil, aby pochopila, kde bydlí láska.

Ani u nich nebylo vše růžové. Věra s manželem to byla zástupy příbuzných! Tchýně Marie byla ale poklad přijala Věru téměř okamžitě, nikdy jí nic nevyčetla. Proč byly dcery tak jiné, je záhada. Syn byl vychován dobře.

Marie byla hodná neuměla říct ne, neuměla se hádat. Jakmile bylo zle, tak slzy. Věra jí říkala maminko hned od začátku.

Když se Marie přestěhovala do nového bytu blízko syna to byl v rodině povyk jak hrom! Dcery zuřily. Marie se k nim nenastěhovala, koupila si garsonku v sousedním bloku. Říkala, že nechce překážet. Koneckonců, dvě místnosti, těsno tam. O plánech Věry a jejího muže ale věděla dávno. A mlčela. Jen rodině nikdy ani muk.

Věděla, jak těžké je udržet v rodině mír. Prošla tím taky, když ji manžel kdysi opustil s třemi dětmi kvůli nové lásce. Pomáhal, ale stejně srdce nezapomíná. Po letech si s ním vše vysvětlili a Věra u toho hrála svou roli. Viděla, jak se trápí. Proč by měl člověk ustoupit, když tolik let žil s jedním člověkem? Jenže nové city, staré zůstaly… Chlap jak sultán, jeden harém mu ale nestačí!

Marie ale žít v harému nechtěla. Uklidnila se a začala si nově stavět život.

Právě ona pomohla Věře a jejímu muži najít syna. Odešla z krajské nemocnice a nastoupila jako sestřička na porodnici. Tam nakoukla svého vnuka.

S Věrou vše promyslely, schovaly se na čas pryč (věděly, že příbuzenstvo by dítě nepřijalo), po roce se vrátily i s klukem bez ptaní, bez vysvětlování. Jen Anička věděla, že to byl první a jedinýkrát, co Věra všechno utnula a nedovolila lexikálně do svého života zasahovat. Rodina řemeslně remcala, ale když viděli, jak vnuka babička miluje, ztichli.

Švagrové sice něco tušily, ale bály se Marie. Ta teď, místo povolnosti, klidně zavěsila a dál se nebavila.

Ona věděla, že opuštěné dítě potřebuje péči dvakrát tolik. Hlídala vnuka, pomáhala Věře, starala se celým srdcem. Věděla, že tím možná zachrání synovi rodinu. A co by to byla matka, kdyby to nepochopila?

A tak žili: Věra s manželem a s Pavlíkem, Anička se svými dětmi. Hezky pospolu.

Děti blízko, dovolené společné. Dveře dokořán na zámek by se člověk uběhal! Jen pečlivě hlídaly, aby nezažily další dobrodružství s ptákem štěstí.

Pak Josef odešel v bytě ostal prázdnotu.

Později i Věřin muž. Nikdy si nestěžoval, ale osud mu hodil trombózu. Pracoval v nemocnici a stejně to nezachytili…

Věra se zhroutila. A teď byla řada na Aničce. Povzbudila ji:

Máš Pavlíka, rodiče, Marii! Kdo je teď podrží? Co by řekl Antonín, kdyby viděl, jak už měsíc brečíš? Nemůžeš jeho lásku zahodit! Antonín by to neschválil

A jestli to byly ty slova, nebo počet závisejících lidí Věra vstala. Naučila se žít znovu, uchovat si lásku jak uměla.

Syn Pavlík vyrostl, vyučil se na důstojníka, po republice cestuje ale na mámu nezapomíná. Vnoučata bere dvakrát do roka, žena Světluška s Věrou má vztah jako z učebnice. Věra se totiž jako tchýně osvědčila na výbornou přijala nejen Světlušku, ale i její dítě z předchozího vztahu.

Syna, když přivedl Světu, Věra odtáhla stranou, mrkla a vzala na ruku dvouleté dítě:

Ahoj, já jsem babička Věra! Dáš si sušenku? Ne? Tak pod stromeček, Dáda ti tam něco nechal. Vánoce přece…

Mnoho není zapotřebí, aby ženské roztálo srdce. Přijmi cizí dítě získáš vděčného člověka na celý život.

Teď Světuška chodí u Věry mezi dcerami a Věra vnoučata počítá od nejstaršího, i když není její krev, a přece nejmilejší.

Věro, kdy zas na chatu? Už by to chtělo! Anička zakláněla hlavu, aby v šeru líp viděla třešňové květy.

No už teď o víkendu. Ještě umeju okna a jedem.

Pravda, letos je Velikonoce brzy. Čas dát do pucu barák!

Čas je. A ještě mě čeká vaření.

Tví přijedou?

Na dva dny, cestou. Nejstarší zkouší štěstí v Praze na vejšce, tak jen kuknou a zpátky zůstanou trochu déle. Mladší snad dají na prázdniny. Uvidíme. A tvoji?

Moji až v létě. Už nechodí do školky, teď mají normálně školu. Takže čekání, čekání.

Jen měsíc a půl!

To se nezdá připadá to věčnost.

Je to tak, když se člověk těší. Čas se táhne, a když to přijde, je to v mžiku pryč. Člověk se naděje a už je zase pryč. Ale víš co, Aničko?

Co?

Já bych za tu jednu vteřinu dala všecko. Jak je krátká, stejně z ní člověk žije celá léta. To je to štěstí není ho nikdy moc, málokdy málo. Jen když nevidíš, kolik ho už máš.

To je pravda! Pamatuješ, jak jsme hledaly ptáka štěstí?

Jasně! Věra se rozchechtala a založila ruce na hrudi. Celý týden jsem pak nemohla sedět. Mamka se lekla, taťka mi nadělil. Ale co ti vykládám, vždyť ty ses mnou lítala jak šílená!

To víš, taky jsem dostala Ale Věruš, víš co?

Co?

Myslím, že jsme ho tenkrát za ocas opravdu chytly. Jen jsme si toho nevšimly. A od té doby lítá s námi. Jinak si neumím vysvětlit, že máme to, oč jiné ženy jen prosí a nikdy se jim to nepoštěstí. Rodina, muži, děti, vnoučata Povíš, že nejsme šťastné?

Povím, že máš pravdu! A ptáčkovi bychom měly poděkovat. Ať jen ještě trochu zamává křídlem a natřese ocas. Ať jsou šťastní ti, které máme rádyA v tu chvíli kolem hlavy Aničky proletělo cosi lehkého. Jako když jarní vánek zvedne trs květového pylu, ale když se Anička otočila, na rameni jí spočinulo malé modrozelené pírko. Obě ženy oněměly. Dýchaly tiše, pohledy zamčené v němém souhlasu, než se zase rozesmály. Anička vzala pírko do dlaně, dlouze na něj pohlédla a řekla:

Tak tohle je znamení, že ptáček ještě pořád slyší.

A Věra, dojatá, sáhla Aničce po ruce:

Mávne, kdykoli bude třeba.

A tak tam seděly, dvě dávné kamarádky, pod třešní bílou jak nevěsta, a srdce jim bilo mladě a jasně jako tehdy, když spolu poprvé hledaly štěstí.

Z domů v dálce zazníval dětský smích, večerní vzduch voněl pečeným koláčem a slibem dalšího krásného dne. Ještě chvíli mlčely, dívaly se na oblohu, kde se k ránu skláněl měsíc, a v tom tichu bylo vše smutek i radost, ztráty i nalezené poklady.

Protože ten, kdo dokáže rozpoznat pírko štěstí v obyčejném dni, ten ho nosí v srdci navždy.

A možná právě proto pták štěstí nikdy opravdu neodletí. Jen někdy usedne blíž.