Byla už sotva schopná cítit, že život má ještě smysl, a přesto se rozhodla opustit tento krutý svět
Olga Nováková už léta žije v maličkém domku na kraji vesnice Střelná. Když někdo řekl, že je osamělá, rozesmála se Jedna? To snad ne! Mám přece velkou rodinu, odvětla s úsměvem. Všichni vesničané přikývli, ale stačilo, že se otočila, a už se v očích sousedů mihnulo nepochopení. Rodinu? Manžel, děti? Ne, jen zvířata. Ti čtyřnohí a opeření přátelé jsou pro ni jediným pokladem. Nezajímala ji kritika, že zvířata mají sloužit jen k užitku kráva k mléku, slepice k vajíčkům, pes k ochraně, kočka k lovu myší. V Olgyně domu však pobývalo pět koček a čtyři psy, a to všechno uvnitř, v teplém obýváku, což sousedům vyvolávalo údiv.
Ti to jenše potichu mezi sebou posuzovali, věděli, že s zvláštní ženou se nedá argumentovat. Na výčitky jenom zaháněla úsměvem: To mi stačí, venku mají dost, doma máme pohodu.
Před pěti lety se její život zhroutil v jediný den ztratila manžela i syna. Vraceli se z rybářské výpravy, když na hlavní silnici před nimi vyrazila těžká nákladní auto. Po tragédii se Olga probudila a pochopila, že už nemůže zůstávat v bytě, kde každá věc připomíná milované. Nemohla dál kráčet po stejných ulicích, vstupovat do známých obchodů a snášet soucitné pohledy sousedů.
Po šesti měsících prodala domov, naložila kočku Mícu a přestěhovala se na okraj vesnice, kde koupila chalupu u kopce. V létě se věnovala zahradě, v zimě pracovala v jídelně v místním kulturním domě. Postupně se k ní přidávali noví čtyřnozí i opeření společníci někdo prosí o kousek chleba na nádraží, někdo se potuluje kolem jídelny hledajíc zbytky. Tak se sešla její rodina z kdysi osamělých a zraněných tvorů. Olgino srdce léčilo jejich staré rány a oni jí opláceli věrností a láskou.
Krmit je musela i přes těžkosti. Věděla, že už nedokáže přijímat zvířata do nekonečna, a několikrát si slíbila, že už žádného nevezme. Pak přišel březen, který se změnil v krutý únor ostrý sníh zamotal cesty a nocí řvala mrazivá větev.
Jednoho večera se Olga spěšně vydala k poslednímu autobusu do své vesnice. Dva dny volna před ní, po směně ještě běžela po obchodech, nakoupila potraviny pro sebe i pro své mazlíčky a nosila jídlo i z jídelny. Těžké pytle táhly ruce, a ona kráčela, soustředěná jen na teplo domova. Najednou, o pár kroků před zastávkou, se zastavila a otočila.
Pod lavičkou ležela pes. Dívala se přímo na Olgu, ale oči jí byly matné, skleněné. Tělo bylo posypané sněhem zřejmě ležela tam už hodiny. Lidé procházeli kolem, zahalení šálky, a nikdo nezastavil. Není to někdo? proběhlo hlavou.
Olga pocítila, jak se jí srdce svírá. Zapomněla na autobus i na sliby, rozběhla se, hodila pytle stranou a natáhla ruku. Pes pomalu mrkl. Díky bohu, že jsi ještě živá! vydechla úlevou. Pojď, drahá, vstávej.
Zvíře se nehnulo, ale ani se nepodalo odporu, když ho opatrně vyzvedala zpod lavičky. Vypadalo, že už jí nic nezáleží byla připravená odejít z tohoto krutého světa
Olga si už po chvíli nepamatovala, jak se v tom chaosu dostala až k autobusovému nádraží s těmi těžkými pytli a psem v náručí. V hale se usadila v zadním rohu a energicky zahřívala chladné tělo nálezu, střídavě mačkala jeho zkřivené tlapky.
Tak jo, milá, rychle si zvedni, musíme se ještě dostat domů, šeptala si. Budeš u nás pátým psem, aby byl součet správný.
Z pytle vytáhla knedlíček a podala ho zmrzlé hosté. Zpočátku se odvrátila, ale po chvíli se zahřála a její pohled ožil. Nos se zachvěl a jídlo přijala.
Za hodinu už stála se svojí novou psí kamarádkou, kterou pojmenovala Míla, na kraji silnice a zvedala ruku, aby zastavila auto, protože autobus už dávno odjel. Ze svého pásu si vytvořila improvizovaný obojek s vodítkem, ačkoliv to nebylo nutné pes šel vedle ní, přitulil se k nohám. Po deseti minutách se zastavilo auto.
Děkuju vám moc! řekla Olga. Nebojte, vezmu psa na kolena, nic nezkazí. Já s tím nemám problém, odpověděl řidič. Ať si sedne, není tak malý.
Míla se třásla a přitulila se k Olze, a společně se schovaly na její kolena. Je to teplejší, usmála se Olga.
Řidič přikývl a zvýšil topení. Jedli v tichu, Olga hleděla na sněhové vločky ve světlech reflektorů, objímala novou poddanou, zatímco řidič sem tam mrknul na unavený, ale spokojený profil pasažérky. Pochopil, že pes našel domov.
U domu řidič pomohl s těžkými pytli. Sněhová hromada před brankou byla tak vysoká, že musel zatlačit branku ramenem. Hliněné panty podlehly branka se svážela na stranu. Nic se neděje, povzdechla Olga. Už je načase ji opravit.
Z domu se ozvalo radostné štěkání a mňoukání, a Olga rychle vyběhla ke dveřím. Na dvoře se rozprášila její pestrobarevná parta. Tak co, čekali jste mě? představila Mílu, jak se schovávala za jejími nohama.
Psi vrtěli ocasy, čenichali pytle, které muž držel. Co tu děláme v mrazu? povzbudila Olga. Vstupte dovnitř, pokud vás taková velká rodina neodradí. Čaj? Díky, ale už je pozdě, odmítl host. Krmte své, už se jim stýská.
Následující den, blíže k poledni, Olga uslyšela klepání na zahradě. Oblékla bundu a vyšla a uviděla včerejšího řidiče, který už připevňoval nové panty na branku, s nářadím vedle. Dobrý den, usmál se. Zničil jsem vám branku, tak jsem přišel ji opravit. Jmenuju se Vladimír, a vy?
Olga se představila a její ocasatá rodina se rozběhla kolem hosta, čenichala a vrtěla ocasy. Muž si sedl, aby je mohl pohladit. Olgo, pojďte dovnitř, nezmrzněte. Brzy budu hotov a rád si dám čaj. Mimochodem, v autě je koláč a pár lahůdek pro vaši velkou rodinu.
