Někdy život přinese takové příběhy, že si pak říkáte – to nemůže být pravda, že se to všechno stalo. Ale stalo.
Na dvoře paneláku na Husově ulici se objevila fenka. Velká, rezavá s černými odlesky. Jedno ucho roztrhané, zadní noha se vlekla.
Lidé se hned vyděsili. To víte – obrovský pes, a ještě k tomu zraněný. A zraněná zvířata, jak známo, jsou nejnebezpečnější. To si mysleli obyvatelé.
– Měli bychom zavolat službu, – říkala teta Zdena z prvního patra, a upravovala si brýle. – Aby někoho nekousla.
– Přesně, – přitakal pan Vladimír ze čtvrtého. – Na dvoře je spousta dětí.
A všichni začali fenku obcházet obloukem. Jako by neležela tiše u vchodu, ale vrčela a útočila. Ona jen ležela. A třásla se. Dokonce i na říjnovém sluníčku se třásla.
Alena si fenky všimla hned první den. Holčička si vůbec vnímala věci, kolem kterých dospělí procházeli bez povšimnutí. Možná proto, že se sama často cítila neviditelná. Po tátově smrti se svět nějak změnil. Zšedl.
– Mami, co je s tím psem? – zeptala se, když se vracely z obchodu.
– Jakým psem? – Irena se ani nepodívala směrem ke vchodu.
– Tamtím. Bolí ji noha?
Máma konečně uviděla. A hned pevněji chytila dceru za ruku.
– Nepřibližuj se k ní, Aleno. Může být nemocná. Nebo zlá.
– Ale ona není zlá, – řekla tiše holčička. – Je smutná.
Dospělí nějak neumí rozlišit smutek a zlobu. Zvlášť u zvířat. Alena si toho všimla už dávno.
Dny ubíhaly. Fenka nikoho neobtěžovala. Ležela u zdi, občas se pokusila vstát – kulhala k popelnicím, něco tam hledala. Nic nenašla, vrátila se. A zase si lehla.
A obyvatelé pořád mluvili a mluvili.
– Brzy bude zima a ona tu pořád.
– Včera kolem běžely děti a ona zvedla hlavu. Vylekaly se.
– Co hlavu – vždyť je obrovská!
Alena se každý den dívala z okna. Třetí patro – bylo vidět všechno.
– Mami, proč jí nikdo nepomůže?
– Protože to není naše věc, dcero.
Ale Aleně připadalo, že problémy jsou, když není na nové boty nebo když bolí zub. A tady prostě někdo umírá před očima všech. A všichni dělají, že nevidí.
V sobotu ráno se holčička probudila brzy. Podívala se z okna – fenka leží, ale nějak zvláštně. Na boku. A vůbec se nehýbe.
– Mami! – Alena běžela do kuchyně. – Ten pes tam, on…
– Co – on?
– Vypadá to, že je jí moc špatně.
Irena přistoupila k oknu. Podívala se. Opravdu – něco nebylo v pořádku.
– Nejspíš je nemocná, – povzdechla si máma. – Chudák zvíře.
– Tak jí pojďme pomoct!
– Aleno, my nemůžeme.
– Proč nemůžeme?
Ano, proč? Irena sama nevěděla. Prostě se to nedělá – a hotovo. Ony mají svých starostí dost.
Ale v poledne se fenka pokusila vstát. A upadla. Prostě padla na bok. Tak zůstala ležet. Jen těžce dýchala – bylo vidět, jak se boky pohybují.
Alena to viděla.
Oblékla si bundu. Vzala z lednice salám. Máma byla ve sprše.
Na dvoře fenka ležela se zavřenýma očima. Zblízka byla ještě větší. A vůbec ne strašidelná. Prostě unavená k smrti.
– Ahoj, – řekla tiše Alena. – Jak se máš?
Fenka otevřela oči. Podívala se na holčičku. A v tom pohledu bylo tolik překvapení – jako by si myslela, že lidé už zapomněli mluvit se zvířaty.
– Přinesla jsem ti salám. Chceš?
Alena natáhla ruku s jídlem. Fenka očichala, ale nejedla. Jen olízla holčičce prsty. Jazyk byl horký.
– Jsi nemocná, že? – Alena jemně pohladila rezavou hlavu. – A všichni se tě bojí. Myslí si, že jsi zlá. Ale ty nejsi zlá.
A tu fenka udělala úžasnou věc. Položila hlavu Aleně na klín. Těžkou, velkou hlavu. A zavřela oči.
– Aleno! Aleno, okamžitě odstupte!
Máma běžela přes dvůr a mávala rukama. Mokré vlasy, župan rozhalený – zřejmě vyběhla rovnou ze sprchy.
– Ty ses zbláznila? Vždyť tě může kousnout!
– Mami, ona nekouše. Podívej – je nemocná.
Irena se zastavila tři kroky od nich. Dívala se na dceru, která sedí vedle obrovské fenky a hladí ji po hlavě. A fenka leží naprosto klidně.
– Mami, pamatuješ, jak jsi vyprávěla o tátovi? Že jako malý prý tahal domů všechny toulavé kočky?
Irena si pamatovala. Tchán vyprávěl – takový byl Petr. Dobrosrdečný až k nevíře.
– A říkala jsi, že to nejhorší je projít kolem cizí bolesti.
Kdy to ona takové věci říkala? Aha. Po pohřbu. Když se Alena ptala, proč táta chodil do nemocnice za cizími dědečky. Předčítal jim knížky.
– Mami, nebudeme procházet kolem?
Irena se dívala na dceru. A najednou v ní uviděla Petra. Toho kluka, co tahal domů kočky. Který nikdy nedokázal projít kolem cizího neštěstí.
– Postav se zvolna, – řekla. – Ale opatrně.
Ale fenka jako by pochopila. Sama zvedla hlavu, uvolnila holčičku. Podívala se na Irenu takovým pohledem… Jako by říkala: „Neudělám jí nic zlého. Čestné slovo.“
– Nejí, – řekla Alena. – Nejspíš je hodně nemocná.
Irena přistoupila blíž. Dřepla si vedle. Fenka nezačala vrčet, nevycenila zuby. Jen se dívala. Chytrýma, smutnýma očima.
– Bolí tě noha? – zeptala se Irena a sama se divila, že mluví se psem jako s dítětem.
Fenka jako by kývla.
– Dobře, – povzdechla máma. – Pojďme volat.
Doktor Novák přijel za půl hodiny.
– Zlomenina. Stará, špatně srostlá. Ale dá se to spravit, – řekl, když prohlížel nohu. – Pes je čistokrevný. Ovčák. Zřejmě se ztratila.
– A co s ní bude? – zeptala se Alena.
– No, když si ji nikdo neveme…
– My si ji vezmeme.
Irena se podívala na dceru. Na psa. Na červenou šálu na noze.
Kdy se její malá holčička stala tak dospělou?
Měsíc poté.
Rex (tak ji Alena pojmenovala) spal na koberečku u její postele. Noha se zahojila. Srst se leskla.
– Mami, – řekla holčička před spaním. – A proč se jí všichni báli? Vždyť je hodná.
Irena hladila dceru po vlasech.
– Víš. Někdy se lidé bojí projevit laskavost. Co když nepochopí? Co když odsoudí?
– Hloupé.
– Ano. Hloupé.
Po obědě Irena stála a dívala se z okna.
Dole na dvoře si Alena hrála s Rexem. Fenka jemně, něžně dceru popichovala. A ta se smála.
Ten den ji dcera naučila nebát se.
Nebát se laskavosti.
Nebát se vztáhnout ruku k tomu, kdo to potřebuje.
A na dvoře zvonil smích.
A štěkot velkého hodného psa, který si konečně našel domov.
