Někdy život přinese takové příhody, že si pak říkáš – to snad není možný, aby se to stalo doopravdy. Ale stalo.
Na dvoře paneláku v Seifertově ulici se objevil pes. Velký, rezavý s černými pálením. Jedno ucho roztržené, zadní nohu vlekl za sebou.
Lidi se hned lekli. Jasně – obrovská potvora, k tomu ještě zmrzačená. A zmrzačená zvířata jsou prý nejnebezpečnější. Aspoň si to obyvatelé mysleli.
„Měli bychom zavolat službu,“ říkávala paní Zdena z přízemí a popravovala si brýle. „Ještě někoho kousne.“
„Přesně,“ přitakával pan Vladimír ze čtvrtého patra. „Všude plno dětí.“
A všichni začali psa obcházet obloukem. Jako by neležel tiše u vchodu, ale vrčel a útočil. Jenže on jen ležel. A třásl se. I na říjnovém sluníčku se třásl.
Alena si psa všimla hned první den. Holka si vůbec všímal věcí, kolem kterých dospělí procházeli bez pohledu. Možná proto, že sama se často cítila neviditelná. Po tátově smrti byl svět nějak jiný. Šedivý, řekla bys.
„Mami, co je s tím psem?“ zeptala se, když se vracely s matkou z obchodu.
„S jakým psem?“ Irena se ani nepodívala směrem ke vchodu.
„S tímhletím. Bolí ho nožička?“
Máma konečně uviděla. A hned chytla dceru pevněji za ruku.
„Nechoď k němu, Aleno. Může být nemocnej. Nebo zlej.“
„Ale von není zlej,“ řekla holka tiše. „Von je smutnej.“
Dospělí nějak neumějí rozeznat smutek od zlosti. Zvlášť u zvířat. Alena si toho všimla už dávno.
Dny ubíhaly. Pes nikoho neobtěžoval. Ležel u zdi, občas se pokusil vstát – kulhal k popelnicím, něco tam hledal. Nic nenašel, vrátil se. A zase si lehl.
A obyvatelé pořád mluvili a mluvili.
„Brzy bude zima, a on tu pořád.“
„Včera kolem běžely děti, a on zvedl hlavu. Vylekal se, chudinky.“
„Co hlavu – vždyť je obrovskej!“
Alena se každý den dívala z okna. Třetí patro – bylo vidět všechno.
„Mami, proč mu nikdo nepomůže?“
„Protože to není naše starost, dcero.“
Ale Aleně připadalo, že problémy jsou když není na nový boty nebo když bolí zub. A tady prostě někdo umíral všem na očích. A všichni dělali, že nevidí.
V sobotu ráno se holka probudila brzy. Podívala se z okna – pes leží, ale nějak divně. Na boku. A nehne se.
„Mami!“ běžela Alena do kuchyně. „Ten pes, on…“
„Co – on?“
„Asi je mu moc zle.“
Irena přišla k oknu. Podívala se. Opravdu – něco nebylo v pořádku.
„Nejspíš onemocněl,“ povzdechla máma. „Chudák zvíře.“
„Tak mu pojďme pomoc!“
„Alenko, nemůžeme.“
„Proč nemůžeme?“
No proč? Irena sama nevěděla. Prostě se nesmí – a hotovo. Mají dost svých starostí.
Ale v poledne se pes pokusil vstát. A upadl. Prostě se svalil na bok. Tak zůstal ležet. Jenom těžce dýchal – bylo vidět, jak mu boky pracujou.
Alena to viděla.
Oblékla si bundu. Vzala z lednice salám. Máma byla ve sprše.
Na dvoře ležel pes se zavřenýma očima. Zblízka byl ještě větší. A vůbec ne strašidelnej. Prostě jen smrtelně unavenej.
„Ahoj,“ řekla Alena tiše. „Jak se máš?“
Pes otevřel oči. Podíval se na holku. A v tom pohledu bylo tolik překvapení – jako by myslel, že lidi už zapomněli mluvit se zvířaty.
„Přinesla jsem ti salám. Chceš?“
Alena natáhla ruku s jídlem. Pes očichal, ale nejedl. Jen jí olízl prsty. Jazyk měl horký.
„Jsi nemocnej, že?“ Alena opatrně pohladila rezavou hlavu. „A všichni se tě bojí. Myslí si, že jsi zlej. Ale ty nejseš zlej.“
A vtom pes udělal úžasnou věc. Položil jí hlavu na klín. Těžkou, velkou hlavu. A zavřel oči.
„Aleno! Aleno, okamžitě odstup!“
Máma běžela přes dvůr a mávala rukama. Mokré vlasy, rozhalený župan – asi právě vylezla ze sprchy.
„Zbláznila ses? Vždyť tě může kousnout!“
„Mami, on nekousá. Podívej – je nemocnej.“
Irena zastavila tři kroky od nich. Dívala se na dceru, jak sedí vedle obrovskýho psa a hladí ho po hlavě. A pes leží úplně klidně.
„Mami, pamatuješ, jak jsi vyprávěla o tátovi? Že jako malej tahal domů všechny toulavý kočky?“
Irena si pamatovala. Tchán vyprávěl – Petr takovej byl. Dobrosrdečnej k nemožnosti.
„A říkala jsi, že nejhorší je jít kolem cizí bolesti.“
Kdy to říkala? Jo. Po pohřbu. Když se Alena ptala, proč táta chodil do nemocnice k cizím dědečkům. Četl jim knížky.
„Mami, nebudeme jít kolem?“
Irena se dívala na dceru. A najednou v ní viděla Petra. Toho kluka, co tahal domů kočky. Co nikdy nedokázal projít kolem cizího neštěstí.
„Pomalu vstaň,“ řekla. „Ale opatrně.“
Pes to jako by pochopil. Sám zvedl hlavu, uvolnil holku. Podíval se na Irenu takovým pohledem… Jako by říkal: „Já jí nic neudělám. Čestný slovo.“
„Nejí,“ řekla Alena. „Asi je hodně nemocnej.“
Irena přistoupila blíž. Dřepla si vedle. Pes nevrčel, necenil zuby. Jen se díval. Chytrýma, smutnýma očima.
„Bolí tě nožička?“ zeptala se Irena a sama se divila, že mluví na psa jako na dítě.
Pes jako by kývnul.
„Tak jo,“ povzdechla máma. „Pojďme volat.“
Doktor Novák přijel za půl hodiny.
„Zlomenina. Stará, špatně srostlá. Ale dá se spravit,“ řekl, když prohlížel nohu. „Pes je plemennej. Ovčák. Nejspíš se ztratil.“
„A co s ním bude?“ zeptala se Alena.
„No, když si ho nikdo nevezme…“
„My si ho vezmeme.“
Irena se podívala na dceru. Na psa. Na červenou šálu omotanou kolem nohy.
Kdy se z její malé holky stala taková dospělá?
O měsíc později.
Bára (tak ji Alena pojmenovala) spala na koberečku u její postele. Noha se zahojila. Srst se leskla.
„Mami,“ řekla holka před spaním. „Proč se jí všichni báli? Vždyť je hodná.“
Irena hladila dceru po vlasech.
„Víš. Někdy se lidi bojí bejt hodní. Co když to nepochopí? Co když odsoudí?“
„Blbost.“
„Jo. Blbost.“
Po obědě Irena stála a dívala se z okna.
Dole na dvoře si Alena hrála s Bárou. Pes jemně, něžně popotahoval holku. A ta se smála.
Ten den ji dcera naučila nebát se.
Nebát se dobroty.
Nebát se natáhnout ruku k tomu, kdo potřebuje.
A na dvoře zvonil smích.
A štěkot velkého hodného psa, který konečně našel domov.
