– Mámo, seznam, to je Tereza, – představil Jak s mírným rozpakem dívku, se kterou se pozdě večer vrátil domů.
– Dobrý večer, – odpověděla Hana s nesouhlasným pohledem na nečekanou návštěvnice, – to jste si vybrali báječný čas na seznámení! Do půlnoci zbývá pět minut…
– A já Jákovi říkala, že už je moc pozdě, – dívka se rychle obhájila, – ale on snad někdy poslouchá? Takový tvrdohlavý!
*Výborná,* pomyslela si Hana, *sebe omluvila, jeho shodila. Nepříjemná osoba.*
– No, pojďte dál, – pozvala matka a bez dalšího slova odešla do ložnice.
Co jiného jí zbývalo? Vyhazovat jediného syna z domu? Uprostřed noci! A kvůli nějaké neznámé dívčině! Chtějí spolu žít? Ať. Matka je od toho, aby svého syna chránila a otevřela mu oči. A Hana to udělá rychle. A pošle Jakovu jeho vášeň zpátky bez výčitek! Bude dokonce rád, že se jí zbavil!
Celou noc Hana nespala, promýšlela plán, jak Terezu z bytu dostat.
Ne, nebyla proti tomu, aby se Jak ženil. Chlapci už bylo třicet, byl připravený na rodinný život.
Ale ne s ní!
Zaprvé byla mnohem mladší. To znamená, že jí hlavou lítá vítr.
Jakou z ní kdy bude manželka? Matka? Hospodyně?
Zadruhé její morální profil mluvil sám za sebe: objevila se v cizím bytě v noci, ani se neomluvila! V podstatě obvinila jejího milovaného syna z bohvíčeho…
A ještě tu zůstala přes noc!
Zajímalo ji, zda to byl její první takový krok, nebo jestli je to pro ni normální.
Zatřetí. Prostě se Hance nelíbila!
A Jakovi se taky přestane líbit.
Tak proč na ní vůbec ztrácet čas?
Plánovat nebylo potřeba.
Tereza jí sama dala spoustu důvodů, jak všechny vrátit na svá místa.
První varování přišlo hned ráno.
Tereza šla do sprchy a vrátila se až po hodině.
Jak celou tu dobu bezmocně přešlapoval po bytě.
Přešlapoval a zlobil se.
– Synku, co se děje? – zeptala se Hana sladce, až příliš sladce, – holka si dává do pořádku, chce se ti líbit…
– Ale já mám jít do práce!
– Tak na ni zaklepej, vysvětli jí, že tu není sama, – navrhla matka.
– To by bylo divné, – odvětil Jak, – promluvím si s ní později. Mami, ty nevyrazíš pozdě?
– Já? Ne. Už jsem dávno připravená. Upečem buchtičky se šodó. Posaď se k snídani.
– Vždyť jsem se ještě ani neumyl!
– Nic se nestane, umyješ se potom. Mezitím neztrať zbytečně čas – pořádně se najez. Čeká tě dlouhý den.
Jak usedl ke stolu.
V ten okamžik z koupelny vyšla Tereza s ručníkem na hlavě.
Vypadala úchvatně!
– Konečně! – zvolal Jak a rozběhl se k zamlženému zrcadlu…
Rychle se umyl, rychle se oholil, zhltl nejmenší buchtičku a než vyrazil do práce, ještě zavolal:
– Na večer! Snad se snesete.
– Jakub! – zvolala na něj Tereza, – měli jsme dnes jet pro moje věci.
– Pojedem. Večer. Nezoufej! – dolehlo už ze schodů.
Hana vstala, prošla do předsíně, zavřela za synem dveře, otočila se k Tereze a řekla přímo:
– Není ti to trapné?
– Ne, – usmála se dívka, – mělo by být?
– Kvůli tobě Jak přijde pozdě do práce!
– Nepřijde. Skočí nejspíš do taxíku. Nebojte se, všechno bude v pořádku.
– V každém případě si pamatuj: nejsi tu sama. Chceš-li ráno hodinu trčet ve sprše, vstávej dřív. Aspoň že mám dnes volno.
– Už to neudělám, – prostě řekla Tereza, – promiňte mi to.
Hana byla trochu zaskočená. Čekala hádku. A tohle…
– Dobře, – odsekla nevrle a zamířila do koupelny.
První, co jí padlo do oka, byla tuba od zubní pasty. Byla rozbalená, ačkoliv vedle ní ležela stará, nedopracovaná.
– Terezo, proč jsi otevřela novou pastu?
– Víc se mi líbí…
– Snad si přivezeš vlastní! A vlastní šampon!?
– Určitě, Hano Pavlovno…
– A ručníky!
– Přivezu…
Ačkoliv se Hana snažila vyvolat konflikt, Tereza jí nedala sebemenší šanci. Se vším souhlasila, pokorně kývala hlavou, „zapamatovala“ si své budoucí povinnosti.
Konečně Hana unavilo vymýšlet důvody pro hádku a rozhodla se jednat přímo.
– Proč jsi sem vlastně přišla?
– Já a Jakub se máme rádi…
– A tys ho neměla ráda! Jedno nechápu: co na tobě našel?
– Neptala jsem se…
– Kdo jsou tví rodiče?
– Maminka pracuje v továrně. Je švadlena.
– A otec?
– Nikdy jsem ho neviděla.
– Jasně. Bez otce. A jak chceš být dobrou manželkou mému synovi?
– Budu se snažit…
– Snaž se, nesnaž, – nic z tebe, holka, nebude. Můj syn tě nemiluje. Jen si to namlouvá! Znám ho přece! A nikdy si tě nevezme! Proč by taky? Stejně na všechno kýváš.
– On mě miluje, – hlas Terezy se zachvěl, – jsem si jistá.
– Marně. Myslíš, že jsi u něj první?
– To si nemyslím… Ale to přece není důležité…
– Není? Za týden se s tebou začne nudit! Nejsi mu rovna! Intelekt! Slyšela jsi to slovo?
– Slyšela. Ale tady je zbytečné.
– A proč?
– Mám vysokou školu.
– No a co? Zkrátka, holka, běž domů. Není ti tady místo. Půl dne se ti to snažím vysvětlit, a ty pořád nechápeš.
– Dobře, odejdu. Ale co řeknete Jakubovi? Nebude se mu to líbit.
– To už není tvůj problém! Jdi a nevracej se. Nejsi tu vítaná.
Hana mluvila a sama se divila: co se to do ní vložilo? Nikdy nikomu neřekla ani zlPřestože se Hana cítila provinile, v duchu doufala, že už svého syna nikdy neuvidí.
