Prstýnek, který změnil osud…
Ondřej přivezl svou snoubenku Adélu do vesnice u Brna, za matkou. „To je dům!“ vydechla Adéla, když uviděla dvoupatrový dům s vyřezávanými okenicemi. „Nic zvláštního,“ skromně se usmál Ondřej. „Mamka ho miluje.“ Na dvorek vyšla žena s vlídným úsměvem. „To je moje máma, Alena. Mami, to je Adéla,“ představil ji Ondřej. „Pojďte dál, napekla jsem buchty, posilníte se po cestě,“ pozvala Alena. U stolu Adéla vzala teplý buchtu se zelím a kousla do ní. Najednou její zuby narazily na něco tvrdého. „Co to je?!“ vykřikla a vytáhla z buchty lesklý předmět, při kterém se jí zastavil dech.
„Co tady děláš?“ Adéla, sotva se vrátila z práce, našla ve svém bytě bývalého manžela Tomáše. Seděl v kuchyni, poklidně si popíjel čaj, jako by se nic nestalo. „Dáš si čaj? Je ještě teplý,“ navrhl, aniž by na ni pohlédl. „Ptám se, co tady děláš?“ opakovala, držíc se na uzdě. „Piju čaj,“ klidně odpověděl Tomáš. „Proč jsi přišel? A kde máš klíč? Vždyť jsi říkal, že jsi ho ztratil!“ Adéla zatnula pěsti. „Našel jsem ho,“ pokrčil rameny. „Adélo, chci se vrátit. Dovolíš?“
„Prošel sis světem a teď se chceš vrátit?“ uštěpačně se zasmála. „Vážně?“ „Promiň,“ tiše řekl Tomáš. „Došlo mi, že s tebou mi je líp. Prosím.“ „Ne, díky,“ odsekla Adéla. „Dopil sis čaj? Tak sbohem.“ „Proč hned takhle? Nemám kam jít. Ten byt ti přece zůstal po rozvodu,“ začal. „Máš rodiče,“ připomněla mu. „A za byt jsem ti vyplatila celou částku. Teď je jen můj.“ Jejich rozvod byl těžký. Byt, koupený na hypotéku, byl hlavním bodem sporu. Tomáš chtěl vše, protože jeho nová žena mu porodila, zatímco oni s Adélou děti neměli. Ale její rodiče dali většinu peněz, a u soudu Tomáš nakonec souhlasil s vyrovnáním. Adéla si vzala půjčku, splatila dluh, a teď byt patřil jen jí.
„Proč chceš tak velký byt jen pro sebe?“ zeptal se Tomáš s prohnaným úsměvem. „Proč jen pro sebe?“ podivila se Adéla. „Mamka říkala, že žiješ sama. Co kdybychom to zkusili znova?“ usmál se, ale v jeho očích nebyla upřímnost, jen vypočítavost. „Ani nápad,“ utrhla se. „Dopi čaj a vypadni.“ „Proč tak drsně? Dobře, jdu. Ale ještě se uvidíme.“ Adéla si uvědomila, že zapomněla vzít klíč. Nebo si ho možná nechal okopírovat. „Musím vyměnit zámek,“ rozhodla se, zatímco jí srdce svíraly vzpomínky na jeho zradu. Láska k němu už dávno vyhasla, zůstala jen hořkost.
Další večer se u ní objevila bývalá tchyně, Božena, která dřív do jejich života nezasahovala. „Adélo, ahoj. Pořád tak krásná,“ začala. „Můj Tomáš je blbec. Pořád jsem mu říkala: takovou ženu neopouštěj.“ „To je minulost,“ chladně odpověděla Adéla. „Co chcete?“ „Dali byste to znovu dohromady? Bylo vám spolu dobře.“ „Ne. Mám svůj život, on svůj. Nic mu nedlužím.“ „Jako starou známou, nech ho tu bydlet. Třeba se to spraví.“ „Nespraví.“
„Potřebuje pomoc,“ pokračovala Božena. „Je po uši v dluzích, a ta jeho… vyprázdnila mu účet a odešla. Dítě není jeho. Tak se vrátil.“ „Legrační,“ odfrkla si Adéla. „Já mám platit za jeho chyby? Ať si to vyřeší sám.“ „Nemá kde bydlet.“ „A vy?“ „Já mám malý důchod, neuživím ho.“ „Já ho živit nebudu. A do bytu ho nepustím. Nashledanou.“ „Zamysli se, vždyť je to dobrý člověk, pochopil to.“ „Zamyslím se,“ zabručela Adéla, vědouc, že to neudělá. Bylo definitivně konec.
Ráno přišel zámečník měnit zámek. Zatímco se s dveřmi piplal, objevil se Tomáš znovu. „Ty jsi kdo?“ drze se zeptal zámečníka. „A ty?“ opáčil on. „Ondřeji, pojď sem!“ zavolala Adéla z pokoje. Zámečník vešel dovnitř a ona tiše prosila: „Prosím, zahrajte to. To je můj bývalý. Řekněte, že jste můj přítel. Doplatím vám.“ „Žádný problém, holka,“ mrkl Ondřej a vrátil se ke dveřím. „Ty ještě pořád tady? Co chceš?“ „Přišel jsem za manželkou,“ prohlásil Tomáš. „Aha, bývalý? Teď je moje žena. Brzy bude svatba.“ „O tom nemluvila.“ „A ty ses neptal. Vypadni, klíč můžeš vyhodit,“ zasmál se Ondřej. Tomáš odešel a práskl dveřmi.
„Díky moc,“ vydechla Adéla. „Kolik vám dlužím?“ „Za kecání s ex? Šálek čaje,“ usmál se Ondřej. „Nechcete peníze?“ „Čaj stačí. Silnější nedávám. Můj táta po rozvodu taky chodil, tahal z mámy peníze, klíč nevracel. Já si přivydělával, roznášel noviny, a našetřil jsem na zámek. Od něj pomoc nikdy nebyla.“ „Díky, tenhle už se určitě nevrátí,“ s úlevou řekla Adéla.
V sobotu zazvonil zvonek. „Bože, zase on,“ pomyslela si Adéla, ale za dveřmi stál Ondřej. „Dobré ráno! Zvu tě na výlet. Máme s mámou chalupu na venkově, můžeme se tam projít. Nebo po městě. Co říkáš?“ „Na venkov,“ rozzářila se. „Už jsem tam sto let nebyla.“ „Čekám u vchodu v autě.“ Adéla vyšla a překvapeně hleděla – místo starého auta tam stál lesklý terénňák. „Super auto!“ „A co jsi čekala? Rezavou škodovku?“ mrkl Ondřej.
Vesnice byla půl hodiny cesty. „To je dům, ne chata!“ žasla Adéla, když uviděla chalupu. „Byla to babiččina, teď mámina,“ vysvětlil Ondřej. „Záhonek tu„To je všechno mé,“ řekla Adéla a upřímně se zasmála, zatímco slunce zalévalo jejich nový začátek.