Můj manžel a já jsme manželé téměř sedm let, před svatbou jsme se znali už dlouho. Celou tu dobu jsme oba pracovali a podařilo se nám našetřit na vlastní dům, který jsme si sami postavili.
Než přišlo tohle období, bydleli jsme v bytě mého manžela. Ten byt zrekonstruoval těsně před svatbou. Ani po tolika letech na něm nebylo moc vidět, že už něco pamatuje jeho stav byl stále opravdu dobrý.
Takže, když jsme se nastěhovali do našeho domu, vůbec nás nenapadlo pronajímat ten starý byt. Nechtěli jsme, aby se jeho stav zhoršil. Radši jsme ho nechali prázdný, s vědomím, že je pořád v pořádku.
Přibližně před šesti měsíci jsme ale od mých rodičů dostali ještě jeden byt v centru Prahy. Bylo by zbytečné ho prodávat náklady na dům jsme už pokryli a další peníze jsme nepotřebovali.
Společně jsme s manželem rozhodli, že časem uděláme v bytě drobné opravy, vyměníme nábytek a připravíme ho pro budoucí nájemníky ať se nestane, že z něj bude ruina.
Jenže byt do této chvíle stál prázdný a to neušlo pozornosti mé švagrové. Během jedné rodinné večeře o tom začala mluvit.
Začala vykládat, že máme dva byty, které zejí prázdnotou. Jeden je, podle ní, potřeba, ale dva už jsou naprosto zbytečné zvláště prý, když rodina potřebuje peníze.
Je pravda, že ona a její manžel zrovna plánovali koupit dům v jedné nové čtvrti v Brně. Ale byli tak v polovině cesty, protože oba měli nízké výplaty a nechtěli si brát hypotéku.
Rozhovor začal být nepříjemný. Švagrová začala prosazovat svůj názor: měli bychom jeden z našich bytů prodat, peníze jim půjčit, a zbytek uložit na spořící účet s úrokem. Ujistila nás, že nejde o dar prý by nám částku časem vrátili, ale bylo jasné, že by to trvalo několik let.
Viděla jsem, jak je mému manželovi nepříjemně. Už teď pomáháme rodině jak jen to jde, nejen prací, ale i finančně. Tohle už je ale opravdu moc.
Rozhodla jsem se, že na to švagrové odpovím sama. Řekla jsem jí, že tohle je příliš. Ona a její manžel by měli byt, my ne. Nám by zbyl akorát kousek peněz na účtu, a neměli bychom kde bydlet.
Navíc, nikdo neví, kdy by nám ty peníze vrátili, a takové závažné finanční záležitosti by se měly řešit opatrně, i když jsme rodina.
Celý stůl zmlkl, atmosféra zhoustla, bylo cítit napětí. Švagrová po mně hodila ublížený pohled, a můj manžel rychle převedl řeč na jiné téma.