Dneska jsem večer seděl sám v kuchyni a přemýšlel jsem o posledních letech našeho manželství s Barborou. Jsme spolu už bezmála sedm let, i před tím jsme se znali opravdu dlouho. Oba jsme makali, šetřili každý halíř a nakonec jsme to dotáhli k vlastnímu domu, který jsme si postavili vlastnoručně kousek za Plzní.
Předtím jsme bydleli v mém starém bytě. Těsně před svatbou jsem ho nechal celý zrekonstruovat. I když od té doby uplynulo už dost let, stále vypadá skvěle a je v perfektním stavu.
Když jsme se stěhovali do našeho domu, ani nás nenapadlo byt pronajímat. Nechtěli jsme, aby ho někdo zničil nebo zaneřádil. Rozhodli jsme se, že radši zůstane prázdný, ať neztrácí hodnotu a případně poslouží, když ho budeme někdy v budoucnu potřebovat.
Navíc před půl rokem nám moji rodiče přepsali další byt v centru Plzně. Prodávat jsme ho nechtěli, žádné velké výdaje už nás nečekaly, dům jsme měli hotový. S Barborou jsme se domluvili, že do bytu časem investujeme pár korun, provedeme drobné opravy a pořídíme nový nábytek. Všechno jsme plánovali tak, aby byl byt připravený k pronájmu a nevypadal zanedbaně.
Takže ve výsledku, oba byty zůstaly neobsazené. To se, jak už to bývá, stalo tématem u večeře s rodinou.
Švagrová, Jana, se do toho pustila jako první. Vytkla nám, že máme dva byty, které jenom stojí ladem. Jeden prý stačí, druhý je podle ní naprostý přepych, a zvlášť když máme rodinu, která by peníze potřebovala.
Jana se svým mužem teď řeší koupi bytu v nové zástavbě někde v Plzni. Ušetřeno mají jen část, hypotéku si brát nechtějí, oba mají malé platy a nechtějí riskovat.
Diskuze začala být nepříjemná, když Jana otevřeně navrhla, že bychom měli ten volný byt prodat, dát jim peníze na jejich vlastní bydlení a to, co zbyde, uložit do banky. Přislíbila samozřejmě, že peníze by nám časem vrátili. Ale kdo ví, kdy by to bylo. Mluvila o několika letech.
Viděl jsem, že se Tomáš necítí ve své kůži. Snažíme se pomáhat rodině, jak to jen jde, ať už finančně, nebo jinak. Ale tahle žádost už byla moc.
Tak jsem se zastal naší situace. Řekl jsem Janě, že tohle je příliš vážná záležitost. Kdybychom jim byt prodali a dali peníze, zbyl by nám jen kousek na účtu a jednou bychom mohli přijít o střechu nad hlavou úplně. Navíc nikdy nevíš, kdy a jestli peníze dostaneš zpět. Tohle jsou věci, které si rodina musí říct otevřeně a v klidu, ne házet je na stůl u večeře, jako by o nic nešlo.
Bylo jasné, že nálada u stolu není nejlepší. Jana se na mě dívala dotčeně, Tomáš hned změnil téma a já cítil, že v rodině zase koluje tichá výčitka.
Dnes v noci jsem si uvědomil, že není ostuda chránit to, co člověk těžce vybudoval. Pomáhat rodině je samozřejmost, ale vždycky je potřeba myslet i na vlastní jistotu a budoucnost. V rodině musíme být upřímní, ale i rozumní. Někdy je lepší říct ne hned, než něčeho později litovat.