Když můj manžel podal žádost o rozvod, sbalila jsem sebe i děti a zamířila zpět do bytu svých rodičů v Brně. Sama bych to neutáhla, musela jsem pracovat a zároveň pečovat o malé. Nejstarší, Marek, měl tři roky, a ten menší, Tomáš, teprve dva.
Všechno bylo rozmazané, jako když se díváš na svět skrze mléčné sklo. Pořídila jsem si hypotéku a začala znovu. Ze začátku jsem jen mlčky kývala na pozdrav sousedům bez známých, bez přátel.
Pak se mé cesty proťaly s mužem, který měl syna jménem Luboš. Občas jsem ho viděla s nějakou ženou, tak jsem si byla jistá, že je zadaný. Přitahoval mě, vizuálně. Ale nehledala jsem vztah s ženatým mužem. Celá atmosféra se zdála být zalitá surrealistickým světlem, stromy měly modré listy a sousedé chodili v zimních bundách i v červnu.
Jednou mi přišel pomoct spravit kapající kohoutek. Pozvala jsem ho na kávu a přes dávky pense se rozplynul chlad. Rozhovor klouzal sem a tam, a dozvěděla jsem se, že ta žena je pouze chůva. Jeho manželka zemřela loni, zůstal sám. S chůvami měl smůlu, každou chvíli nějaká odešla.
Začali jsme si volat, psát, občas jsme společně s dětmi chodili po podivných brněnských sídlištích, kde se čas ohýbal a stromy v noci zpívaly. Jednou, když moji rodiče přijeli na návštěvu a v kuchyni už voněla svíčková, přišel k nám soused s naléhavou prosbou.
Prosím, pohlídej mi Luboše. Ve školce zavřeli kvůli karanténě, musím rychle do práce, a chůva má horečku.
Jasně, ráda pomůžu, odpověděla jsem, hlas se mi vznášel nad stolem jako mlha nad řekou Moravou.
Přinesl mi tašku věcí, svačinu a podivné návody, co malému dát k jídlu, co má nosit a kolikrát ho vzít ven. Pak začalo divadelní představení každých třicet minut telefonát, chtěl hlášení: Co jedl Luboš? Má modrou mikinu? Prošel se už dneska v parku se sochami stromů?
Když si pro něj přišel, křičel, proč má na sobě červenou košili, když v instrukcích stálo, že má být modrá. Vděk zmizel jako pára nad hrncem, místo něho padaly výčitky a slova bodala jako déšť na jaře.
Při odchodu jen mávl rukou a řekl:
Přivedu ho i zítra, ano?
Neodmítla jsem, ani když jsem byla zavalená prací. Ale pak jsem jednoho dne skončila v nemocnici. Soused volal a rozčileně se ptal, proč neotvírám. Když jsem mu vysvětlila, že ležím v nemocnici, zavěsil.
Za nějaký čas mi nabídl, že mi pohlídá děti, když půjdu do práce. Tehdy jsem odmítla. Od té chvíle telefonáty zmizely, on i jeho Luboš se vzdálili do šedavého oparu každodennosti. Když jsme se potkali na schodech, sotva jsme na sebe kývli.
Myslela jsem, že je mým mužem osudu, ale v tom snovém světě jsem byla jen nástrojem. Věřím ale, že jednou potkám muže, jenž se v mém snu promění v celý vesmír.