– Děvčata, zítra vás všechny propouštíme. Zavolejte svým rodinám, ať si pro vás přijedou,’ řekla sestra.
Na pokoji jsme byly čtyři. Všechny jsme rodily ve stejný den, takže nás propouštěli ve stejnou dobu. Všichni jsme se okamžitě vrhli na zvonek.
Říkala, že maminka už všechno připravila. Nakoupila věci a uklidila. Helena byla ráda, že si její manžel vzal volno, takže uklidil byt, než se setkal se svým prvorozeným. A že mu tchyně pomáhala s vařením. Sára si pochvalovala, že přijdou její přátelé a příbuzní. Její rodiče všechno připravili, takže mladá rodina nemusela na nic ani myslet.
Celkově se na zítřek těšila všechna děvčata, ale já ne. Nechtělo se mi nikam chodit. Měla jsem strach. Bylo mi osmnáct. Sama. Rodiče tisíce kilometrů daleko. Manžel byl na služební cestě.
Bydleli jsme v té době na venkově a já si uvědomila, že nemáme nikoho, kdo by ani zatopil v domě nebo přinesl vodu. Manžel naštěstí alespoň uklízel, ale na nákupy nebyl nikdo. Manželova rodina na to neměla hlavu – okopávali brambory. Já jsem se trápila. Brečela jsem. Každá žena potřebuje po porodu podporu a já jsem zůstala sama.
Když jsem se vrátila domů, musela jsem všechno udělat sama. V té době nebyly ani jednorázové pleny – takže jsem tetry prala ručně. Po týdnu jsem byla vyčerpaná, a tehdy mi přišla na pomoc maminka. Nebýt jí, nevím, co by se stalo se mnou nebo s dítětem.
A vzpomínáte si na svůj odchod z porodnice s miminkem?