V roce 2018 si Radek Svoboda, čtyřiatřicetiletý chlapík z Vysočiny, umanul, že se konečně zbaví věčného šetření na každou rohlík a už nebude celý život vázaný na slevy u pokladny. Rozhodl se chovat prasata. Pronajal si kus lesnatého kopce u obce Velké Meziříčí a pustil se do podnikání jako čuníkář na plný úvazek.
Všechny své úspory vysypal na oltář snu, ještě si natáhl úvěr v Komerčce, postavil chlívky, nechal vykopat studnu, pořídil si třicet selat a doma se chlubil manželce Oldřišce, že za rok budou stavět dům. Oldřiška, jednatřicet, mu věřila, stejně jako když jí kdysi sliboval, že už nikdy nenechá ponožky na zemi.
Jen vydrž, za rok z nás budou velkopodnikatelé! sliboval.
Ale reálný život je jako český seriál, kde slzy střídají trapné vtipy prostě nic neprobíhá hladce.
Za pár měsíců, zničehonic, do kraje vtrhla prasečí africká horečka a chovy v okolí začaly mizet rychleji, než špekáčky na letním táboře. Sousedi trhali ploty, pálili celé chlívky a vesnice se týden nedala nadechnout smogem z nouzových ohňů.
Oldřiška měla jasno:
Prodej je, dokud jsou živí! hulákala.
Ale Radek tvrdohlavě odporoval:
To přejde. Chvilku to ještě vydrží.
Ze strachu a nevyspání padal únavou a skončil v nemocnici v Jihlavě s vyčerpáním. Měsíc se dával dohromady u tchyně ve Žďáru nad Sázavou.
Když se vrátil, polovina jeho sviní už brblala na jiných pastvinách. Cena krmení vzrostla dvakrát. Komerčka už byla nedočkavá a volala mu dvakrát denně. Každou noc, když na plechovou střechu bušily kapky a Radek zíral do stropu, měl pocit, že i jeho sny tečou podlahou ven.
Jednou ráno to vzdal. Zavřel vrata, předal klíče panu Tichému, majiteli pozemku. Slezl z kopce a rozhodl se už nikdy nevrátit. V duchu odepsal vše na ztrátu.
Pět let kopci ani neukázal záda.
Přestěhovali se s Oldřiškou do Brna, kde vzali práci v montovně. Prostý život, plný kompotu, sociálních benefitů a večerních rozhovorů o počasí. Když někdo přišel s řečí o prasečím byznysu, Radek se jen ironicky pousmál.
Hromadu peněz jsem nakrmil kopci, a ten mi vrátil jen bláto!
Ale letos na jaře mu zavolal pan Tichý s rozechvělým hlasem.
Radku pojď sem na kopec. Ten tvůj starý chlív něco se stalo.
Radek se druhý den vyškábl přes 40 kilometrů k bývalé usedlosti. Cesta, kterou kdysi denně šlapal, byla zarostlá, jako by ji polkla příroda i s jeho bolavou minulostí.
Srdce mu tlouklo až v krku. Co když už po chlívcích nezůstaly ani rezavé střechy?
Nebo jestli už jen ticho a kopřivy připomínají jeho někdejší cíl?
Za poslední zatáčkou zůstal stát jako přikovaný.
Místo, které opustil, bylo celé pohlcené životem.
Dřívější provizorní přístřešky splývaly s bujnou zelení, střecha obrůstala břečťanem, okolo se pletly stromy a místo stáje připomínalo menší prales.
Ale to nebyl ten hlavní šok.
Ozvalo se typické: Kvik… kvik
Radek vytřeštil oči.
Přistoupil blíž k chlámajícímu se plotu, nakoukl dovnitř a radši udělal krok zpět.
Byla tam prasata. Ne jedno či dvě, ale docela hejno.
Statné kusy, pár drobných selat, pobíhajících sem a tam s evidentním nadhledem lesních zvířat.
Těch třicet selat, co tu kdysi zanechal, se stalo čuněcí dynastií.
To snad není možný zasípal Radek.
Pan Tichý se pousmál a posadil se na kámen:
Říkal jsem ti to úplně nezmizela. Některé vyrazily z chlívku, probouraly plot a šly do lesa. Čekal jsem, že je sežere nějaká liška nebo zabije mráz. Místo toho žijí svým lesním životem a množily se, div že hory nepopraskaly.
Za chlívcem Radek poprvé všiml malého potůčku, kolem vyrůstaly banánovníky (respektive ve skutečnosti spíš brambory), celé okolí obsypané planými hruškami a maliníkem.
Naučila se přežít v přírodě, všechno zvládla, kývl Tichý.
A neumřela naopak, celé se rozšířily.
Radek nevěřícně civěl na stádo. Některá prasata zvedla čumák, jako kdyby mu chtěla připomenout, odkud je zná. Jedna velká svině se protlačila k plotu. Srst měla načervenalou a na uchu jizvu, kterou mu způsobilo selectum prvních odložených selat.
Ta to byla ta úplně první, zašeptal Radek.
Najednou ho sevřelo u srdce.
Všechno, co považoval za nenávratně ztracené tam stále bylo.
Nejenže přežilo, ale vyrostlo v něco většího.
No a co teď? optal se pan Tichý.
Radek chvíli mlčel.
Rozhlédl se po lese, ztraceném snu, čunících, kteří se proháněli trávou, jako by minulé roky vůbec nic nezměnily.
A najednou poprvé po dlouhé době se usmál.
Možná možná můj sen ještě neskončil, řekl tiše.
A v tom okamžiku pochopil to, co před pěti lety nedokázal.
Občas, když člověk odejde od svého snu,
stane se, že sen prostě zůstane a čeká, až se vrátíte.