Rok 2018. Jmenuji se Radek Šimek, bylo mi tehdy 34 let a pocházím z Třebíče. Vždycky jsem si přál uniknout z chudoby a začít hospodařit na vlastním. V hlavě mi uzrával plán pronajmout si kousek kopce nedaleko Vícenic a zkusit tam chovat prasata.
Sehnal jsem peníze, vybral všechny úspory, a k tomu si ještě půjčil z Komerční banky. Na kopci jsem postavil jednoduché chlívy, vykopal studnu a koupil třicet selat.
Pamatuji si, jak jsem tehdy manželce Kamilě, které bylo 31, sebevědomě řekl:
Počkej na mě. Za rok si postavíme vlastní dům.
Jenže člověk míní a život mění. Sny z televizních pořadů o rychlém zbohatnutí v zemědělství se začaly rozplývat už za pár měsíců.
Za necelé tři měsíce zasáhl Vysočinu mor prasat. Jeden vepřín za druhým kolem nás končil. Někteří sousedé v zoufalství zapalovali celé chlévy, jen aby nákaza nepokračovala. Vzduch v údolí byl týdny cítit kouřem.
Kamila dostala strach.
Radku, prodejme je, než taky přijdeme o všechno, prosila.
Byl jsem tvrdohlavý.
Tohle přejde. To přece musíme zvládnout.
Jenže ze starostí mi začaly téct nervy. Táhly se bezesné noci, až jsem skončil v nemocnici v Jihlavě vyčerpání, stres, slabost. Více než měsíc jsem se dával dohromady u tchyně na Moravě.
Když jsem se vrátil na kopec, polovina prasat už byla pryč. Krmení mezitím zdražilo na dvojnásobek. Banka začala volat splátky úvěru nepočkají.
Každý večer, když déšť bubnoval na střechu starých chlévů, měl jsem pocit, že mi mizí vše, za čím jsem šel.
Jednou v noci, po dalším telefonátu od věřitele, jsem se zhroutil na podlahu a zašeptal:
Jsem na dně.
Druhý den ráno jsem vepřín zavřel a klíče předal majiteli pozemku, starému panu Novotnému. Sešel jsem z kopce dolů neuměl jsem sledovat, jak se před očima rozpadá sen, který tolik let držel pohromadě. V duchu jsem ho už dávno odepsal.
Na kopec jsem pak celé roky nešel.
S Kamilou jsme zamířili do Brna, kde jsme našli práci ve fabrice. Spokojený život ne bohatý, ale klidný.
Když přišla řeč na prasečí farmy, málokdy jsem něco řekl. Jen se trpce pousmál:
Nakrmil jsem penězi celej kopec.
Letos zjara mi jednoho dne nečekaně volal pan Novotný. Hlas se mu třásl.
Radku musíš sem přijet. Tvůj starej vepřín to bys nevěřil, co se stalo.
Druhý den jsem se vydal na známou cestu, víc jak padesát kilometrů z Brna zpátky na Vysočinu. Cesta na kopec byla už zarostlá travou a mladými stromy, jako by ji pohltilo celé desetiletí zapomnění.
S každým krokem mi v hrudníku narůstala úzkost.
Jsou chlévy už na maděru? Nebo po všem nezůstalo ani stopy?
Když jsem vjel do poslední zatáčky, zastavil jsem se.
Místo, které jsem opustil pulsovalo životem.
Z vepřína byl kout zarostlý divokými vínem, listím a zelení. Bláto dávno zarostlo trávou, kolem rostly nově vyrašlé stromy, a chodníček, který jsem tolikrát prošel, byl skoro neviditelný.
A pak jsem to zaslechl.
Krocht krocht
Zarazil jsem se v půli kroku.
Pomalu jsem přešel k plotu, který teď čouhal z vysoké trávy.
Nakoukl jsem dovnitř a ztuhl překvapením.
Byli tam. Prasata.
Ne jedno, ne dvě celé stádo.
Velcí kusové, s mohutnými těly a kolem nich pobíhala hromada selátek.
Třicet selat, která jsem zde zanechal, se rozrostla do celého hejna!
To není možný, zamumlal jsem.
Pan Novotný, co stál za mnou, přikývl.
Vidíš to jsem ti chtěl ukázat. Nezmizeli.
Ale jak přežili? ptal jsem se zmateně.
Posadil se na kámen.
Když jsi odešel, pár jich zůstalo v chlívě. Protrhli ploty a zdrhli. Myslel jsem, že v lese nepřežijí. Omyl.
Rozhlédl jsem se.
Za chlévem bublal potůček, o kterém jsem dřív nevěděl. Do okolí se rozrostly banánovníky, brambory, divoké špendlíky a ořechy.
Naučili se žít na kopci, povídá starý pán. A množili se dál.
Díval jsem se na stádo. Několik prasat na mě upíralo pohled, skoro jako by mě po dlouhých letech poznali.
Jedno obrovské prase přišlo blíž k plotu. Jeho srst byla mírně dočervena a na uchu mělo jizvu přesně tam, kde jsem kdysi udělal značku jednoho ze svých prvních selat.
To je ono… zašeptal jsem překvapeně.
To je to první, které jsem kdysi vychoval.
Ucítil jsem v hrudi zvláštní sevření.
Všechno, co jsem považoval za ztracené bylo stále tady.
Nejen, že přežilo rostlo a sílilo.
A co budeš dělat teď? zeptal se mě pan Novotný.
Mlčel jsem.
Díval jsem se na kopec, na chlév, na prasata pochodující v trávě, jakoby těch pět let neuběhlo.
A pak jsem se poprvé po letech usmál.
Možná, řekl jsem tiše,
ještě není všemu konec.
A tehdy jsem pochopil něco, co jsem dřív dávno zapomněl.
Někdy i opuštěný sen čeká, až se ke svému začátku vrátíš…