Promluv se mnou, Kobliho
Neboj se, Kobliho! Všechno je v pořádku! Ještě chvilku budou křičet, a pak už bude klid… Asi…
Maličká Andulka sevřela svého plyšového kamaráda ještě pevněji a zavřela oči. Nesmí mít strach, vždyť už je velká holka. Babička Božena přece řekla, že v pěti letech musí být veliká. A od té doby už téměř nepláče, ani když jí píchají injekce u paní doktorky. Pro všechny je už velká. Jen s Koblihou mohla být pořád tou stejnou malou holčičkou. U něj se nemusela stydět za slzy. Maminka jí Koblihu dala hned po narození takový trochu šišatý medvěd se stal jejím nejlepším přítelem. Měla mu co říkat, i ty nejtajnější věci, a neskončilo to ve školce u paní vychovatelky jako s Jitkou z vedlejšího patra.
On koukal těma svýma kolatými očima a mlčel, ale Andulka věděla, že jí rozumí. Když měla strach, jako třeba teď, Kobliha ji pohladil tichou tlapou a všechno trochu bolelo méně. S ním bylo útulno, měkké a známé. To rodiče byli taky “její”, ale když začali na sebe doma křičet, měli najednou kolem sebe bodlákystejné, jako nadobývají růže, ve kterých se ve spánku ztratila Šípková Růženka. Nikdo se nemohl k nikomu přiblížit, i když křičel sebevíc. Andulka nechápala, proč se hádají, vždyť jsou dospělí, tak by měli umět rozumně mluvit a hledat společnou češtinu nebo co to říkala babička Božena? Byl v tom jazyk, to věděla jistě.
Možná to ale nejsou jen malé dětské hádky, nýbrž opravdické dospělé křivdy. Takové Andulka ještě neznala, ale musely být děsivé. Pokud už jen obyčejná dětská zlostníčka dokáže zkazit chuť na zmrzlinu a vyvolat pláč, co teprve velká křivda? Raději na to nemyslet.
Andulka pootevřela oči a zůstala chvíli v napětí. Ticho. To znamenalo, že maminka šla plakat do koupelny a tatínek trucuje v kuchyni. Je čas jednat. Holčička seskočila z koutu za postelí, kde dosud seděla, a zhluboka se nadechla.
Pokoj měla krásný s mamkou dlouho vybíraly, jaké tapety, jaký nábytek, dokonce i které poličky budou plné hraček. Bílá postýlka s růžovým přehozem, vysoká skříň s jejími šaty a poličky plné, až by se v nich člověk ztratil.
Tady bylo bezpečno. Skoro pokojné, teď když je ticho. Ale Kobliha ji pozoroval, a Andulka slabě vzlykla:
Já vím, Kobliho. Teď počkej tady, já to zvládnu sama.
Posadila medvídka na polštář a zamířila ke koupelně. S mamkou je to těžší, musí začít u ní. Dveře zavřené. Andulka lehce zaklepala:
Mami…?
Co je?
Můžu dovnitř?
Maminka seděla na kraji vany, jak to vždy dělala, když bylo nesnadno.
Potřebuješ na záchod?
Ne, jdu za tebou. Andulka se nadechla a vešla. Nechtěla tuhle část. Maminka ji obejme, bude plakat a slibovat, že bude líp, a Andulka bude také plakat. Neb proto, že jí bylo líto maminky, ale protože věděla, že dobré to nebude nikdy dlouho. Lepší chvíle přicházely jen nakrátko, jak říkala Jitka, a pak znova ty bodláky.
Andulka si otřela tváře a zkoumala maminku.
Proč?
Proč co, Andulko?
Proč křičíte? Když se dva nemají rádi, neměli by být spolu, říká babička Božena. Když já se pohádala s Jitkou, taky jsme měly být chvíli každá jinde. Když jste od sebe, nejde se hádat!
Alena na ni koukala a ztuhla. O těchto věcech Andulka ještě nemluvila. Co by dítě mohlo vědět?
Andulko, proč to říkáš? Já tátu přece miluji…
Lžeš, mami.
Andulo!
Kdybys ho milovala, nekřičela bys na něj. Na mě taky nekřičíš.
Alena na chvíli nevěděla, co říct. Jak vysvětlit, že vztahy jsou zvláštní, spletité… Že ne vždycky je křik nenávistí… nebo je?
Musím si to promyslet. Povzdechla si a Andulka dlaněmi otřela mámě slzy.
To říká i babička Božena. Já a Jitka jsme se taky smířily, pak bylo hádek míň, jen když žalovala paní Dvořákové.
Jak jsi veliká… zašeptala Alena.
Ne, mami, pořád jsem malá. Kdybych nebyla, nebojím se tak.
Coho se bojíš? Maminka se zamračila.
Co když příště odejdete oba, když budete znova křičet…
A kam bychom šli?
Tam, kde je ticho. Člověk přece nesmí žít tam, kde je zle. Jsi smutná, mami, že jo?
Ano… Ale, myslíš, že bychom tě nechali samotnou? Toho se bojíš?
Jo… Rozplakala se. A zbyde mi jen Kobliha. Co když ho zase ztratím, jako tehdy ve vlaku? Pak zůstanu sama… Ptala jsem se babičky Boženy, ta už je stará na to být máma!
Andulko, nikdy tě neopustím! Jsi můj človíček!
Ale když křičíte, vzpomenete si na mě?
Určitě… Alena se zarazila. V té chvíli vlastně nemyslela na nikoho. Křivda jí zavírala oči, žrala jí duši. Kdy se vlastně proměnila?
Seznámili se na univerzitě. Alena spěchala na zkoušku a srazila na chodbě vysokého, trochu neohrabaného kluka. Spadly mu brýle a ona jen vykoktala “promiňte!” a běžela dál.
Tu zkoušku dala na výbornou, tančila cestou ven, protože ji čekalo léto a moře.
Ten kluk na ni čekal u vchodu a rozpačitě žmoulal nové brýle.
Ahoj, rychlovlak! Spěcháš zase podle jízdního řádu?
Tak jí i říkal “moje mašinka”. Zejména když byla na něj naštvaná.
Hebká, puf! Nemůžu se na tebe zlobit!
V porodnici žertoval, když během porodu volal:
Nepufi, Andulko, tlač!
Kdy to přestal říkat? Kdy se místo v bodlácích začali motat v hádkách?
Mami?
Ano, zlatíčko?
Je vám spolu tak zle? Jste uražení?
Alena rozčesávala dceři kudrliny. Chtěla, ať má vlásky právě jako tatínek. Ne ty tři nitky po mámě.
Neboj, jsi krásná.
A povedlo se. Zlaté vlnící se kudrny a oči modré jak voda v lomu. Andulka bude moc krásná. Nebo už je, snad si to říci dovolí? Alena se přistihla při úsměvu. Jak říkala její máma? Hlavně vybrat správného otce? Ondřej byl správný. Pro Andulku samozřejmě nejdůležitější člověk na světě. A ona? Neměla by žárlit. Ale stejně to bolelo.
Vzpomněla si, že když Ondřej přišel domů, nejdřív ji, Alenu, téměř minul, políbil a ptal se: “Kde mám svou princeznu, koupil jsem ti kofilu!”
Pak dosyta blbnul s dcerou a doma se vše točilo kolem ní. Na co Alena řekla, neslyšel, ptal se znova.
Křičel na ni, když Andulka byla nemocná. Tohle bylo poprvé dva roky zpátky. Malá měla horečku, nespala vlastně den, vyčerpaná… Nakonec se rozplakala, protože nevěděla, jak pomoct. Ondřej na ni najednou vyjel:
K čemu ti brek pomůže? Seber se! Jaká jsi matka?
Od té chvíle uvnitř něco puklo. Všechno kolem zšedlo, zavřeno do tiché kapsle. Andulka se uzdravila, na dny zapomněli, ale tohle zůstalo. Křivda? Ano…
Andulka se teď dívala na mámu. Ta už neplakala. Tak, teď jdu za tátou.
Hned jsem zpět.
Vysmekla se z maminých rukou a mířila do kuchyně. Po cestě zavřela za sebou dveře koupelny.
Ale už neplakej, prosím.
Maminka mlčela a v duchu běžela etapami jejich života. Bylo opravdu víc zla než dobra? Ale radost přece byla první pohledy, zamilovaná setkání, okamžiky u moře, první krůčky malé, první dovolená, první společný byt, kde seděli na zemi s jídlem z krabice. Andulka spala na nafukovací matraci.
Druhým dítětem to neskončilo, co lékaři říkali, nezáleží. Nakupilo se tolik problémů, že mezi nimi vyklíčily místo barevných koulí tvrdé dlouhé trny. Kdyby jí to Andulka popsala, už by věděla, jak to bolí.
Alena si omyla tvář studenou vodou. Stačilo. Počítat, co dobré a co ne? Nemá cenu. Když drží křivda, nemá to už smysl. Buď se smířit, nebo odejít. Představila si Ondřeje, jak už není doma, neobejme dceru. Otřásla se. Bez něj by vše zůstalo napůl.
*
Andulka vešla do kuchyně, tatínek seděl zády k ní u okna.
Tati?
Andulko! Proč nespíš?
Vždyť je brzy! vylezla mu na klín. Vy jste křičeli.
Promiň.
Proč?
Že jsme křičeli?
Ano.
Nevím, samo to přišlo.
Zlobíš se taky na maminku? zkoumala tatínkovu tvář. Měla jim to říct už dávno! S Jitkou to vyřešily s paní Dvořákovou, posadila je, aby teď něco řekli, a hned bylo líp.
Řekla ti máma, že je na mě naštvaná? Ondřej zabořil nos do jejích vln.
Ne, sama vím. Když se máte rádi, obejmeš ji. A ona se směje. Jinak křičíte. Je to tak?
Ondřej ji posadil a díval se. Tak je velká! Maminka říkala to samé.
A ještě řekla, že tě má ráda. A mě taky.
Andulka sledovala, jak se tátova tvář mění, hněv jako by zmizel, pohladil ji po vlasech.
Jdu za Koblihou, bojí se tam sám.
Běž, princezno. Ondřej tiše přemýšlel. Kdy se začali hádat? Jak se mohlo stát, že dítě říká tyhle věci nahlas? Nevěděl. S narozením Andulky se něco změnilo. Starosti, práce, pak zmizela ta něha, kterou na Aleně miloval. Domov přestal vonět jako jaro po dešti, zmizely sluneční paprsky na tváři. Alena byla čím dál podrážděnější, spíš splachovala slova, která mezi nimi padala jako těžké šutry, až se vybudovala zeď, kterou nelze prorazit. Už si nevzpomínal, kdy ji naposledy objal.
Pamatoval si, jak na něj kdysi maminka šeptala: “Chlape, vždycky je tvoje vina větší…” a proč, protože žena je závislá na tom, jak je doma teplo. “A nezapomeň, že ona nemá ruce z ocele a není kůň,” smála se. “Ruce ženy na hodinu volné denně jsou základem mužova štěstí.”
Ondřej pohladil tvář: “Děkuji, mami…”
V kuchyni bylo ticho. Voda v koupelně už nestékala, to znamenalo, že Alena ukládá spát. Ondřej hleděl na šedivou stěnu naproti, kde se za oknem rozsvěcovaly a zhasínaly světla v jiných bytech. I tam mají svůj svět. Jiný, možná lepší, možná horší. Co by byl ten jeho, kdyby Alena odešla s Andulkou? Prázdná jeskyně, ve které nic nezůstane až na ty dvě zelenooké, které naplňují smyslem každý kout bytu.
Andulka nemohla dlouho usnout. Držela Koblihu, jednou rukou objímala usínající maminku, která měla ve snu ve tváři hlubokou vrásku. Dlouze hladila záhyb mezi obočím, až se vyrovnal. Snad bude zítra dobrý den, myslela si Andulka. Slyšela už to slovo, “dobrý den”, ale pro ni to často nebyl dobrý. Sevřela oči a něco si přála.
Budík v ložnici Alena ráno nezaregistrovala, vyskočila a podívala se na směšné kočičí hodiny v pokoji Andulky jsou v časovém skluzu. Takže do školky přijdou pozdě. A do práce taky. Naštěstí dnes nemá ráno nic důležitého. Z kuchyně zazněl cinkot lžičky, Alena vykoukla. Ondřej je doma? Neodešel? Potichu vstala, aby nevzbudila Andulku, a zamířila do koupelny. Doufala, že manžel zmizí dřív, než se bude muset potkat, měla čas přemýšlet až do večera. Ale Ondřej zůstal.
Když vešla do kuchyně, Ondřej stál u plotny, kde v džezvě bublal káva.
Ahoj… jeho oči byly červené, kruhy pod nimi temné. Chtěla něco říct, zarazila se při pohledu na stůl. Tam stál vlastníma rukama dělaný dort. S podivnými máslovými růžemi. Po nocích hledal zdobítka, která už měsíc marně hledala!
Alena zvedla pohled na Ondřeje, ten k ní udělal krok.
Promiň mi. Všechno. Jsem nejhorší muž na světě. Za vše můžu já: za nezájem, za slova, za všechno. Ale když bys nebyla ty, nebyla by ani Andulka… Vím, že část už nespravím, ale… budeš o tom aspoň přemýšlet?
Alena se mu zahleděla do očí a položila mu dlaň na ústa.
Oba jsme na vině. Máš pravdu. Musím to promyslet. Opravdu pořádně, všechno.
Na jak dlouho?
Tak na sedm měsíců asi.
Ondřej na ni chvíli zíral a nechápal.
Proč se tak divíš? Chápeš…?
V tom se rozlétly dveře a Andulka, s Koblihou v náručí, rozespalá stála na prahu.
Už jste se usmířili?
Ondřej s Alenou si vyměnili pohled.
Jé, a proč je tady dort? Může být dort k snídani?
Dneska může všechno! Ondřej objal Alenu a zašeptal: Miluju tě. Zkusíš mi dát šanci?
Ty mě taky! špitla Alena. Ale neumytým holčičkám se dort nedává!
Jdu se umýt! řekla Andulka a postavila Koblihu na židli. Dva kousky, prosím. Pro mě a Koblihu.
Medvědi nejí dorty…
Protože jsem tady já, pomůžu mu.
*
Letěl čas, roky a sny. Alena kráčela parkem s kočárkem, spěchala pro Andulku do školy. Malý Vítek se probudil a zakňoural, Ondřej ji zezadu objal a šeptal:
Dej, ponesu ho já.
Alena se usmála a zamířila ke škole. Od zítra mají Andulka prázdniny, kufry jsou nachystané, Vítek poprvé uvidí moře. Vzpomněla na poslední tři roky kolik bylo pokusů něco změnit, kolik slz a rozchodů, když odjela na dva měsíce s Andulkou k rodičům. Usmíření daleko díky babičce Boženě, která, než odešla, dala všem nový řád. Narození Vítka, jeho první krok, první slovo… Bylo to “táta”! Ondřej chodil pyšně a škádlil Alenu.
Andulka na první školní slavnosti vážná, bledá jako její mašle, překvapila rodiče, ale zvládla vše sama a hrdě vkročila za paní učitelkou Novákovou do třídy.
Mami!
Andulko! sevřela ji. Jak se ti vedlo?
Nejlépe! Paní učitelka říkala, že jsem šikovná holka, jen já a Jitka.
To je úžasné! Alena ji políbila.
Kde je táta a Vítek?
V parku, čekají nás.
To je dobře. A Kobliha?
No jasně, ten je v kočárku!
Andulka si oddychla. Bráškovi darovala svého plyšového přítele, protože to nejlepší je třeba sdílet s těmi, koho má člověk nejraději. Ale přece jen se jí stýskalo, i když dělala, že ne.
Sledovala, jak rodiče kráčí před ní parkovou alejí, předávají si Vítka a živě spolu mluví. Naklonila se ke kočárku a polohlasem Koblihovi zašeptala:
Myslíš, že teď už je všechno dobře?
Kobliha na ni hleděl těmi svými kolatými kukadly a mlčel. Ale Andulce se zdálo, že odpověď vlastně zaslechla.