“Promluv si s ním, Lído… Nebo s ní? Možná jen sama se sebou.”
“Mamko, prosím tě… On se tam zabije!” Hlas matky se třásl slzami.
“Mami, odkud to víš?”
“Ty přece víš! Je to přece ještě kluk!” skoro vykřikla Jarmila Nováková.
“Je mu pětadvacet. Za měsíc. Kluk…” Lída se ovládla a tiše vydechla, aby nekřičela do telefonu. “Dobrá. Zavolám mu.”
Zavěsila a kousla se do rtu.
“Honzíku, Honzíku… Pořád jen o něm řeči. A já? Já jsem jen kulisy, statistka v něčí hře. Lída je dospělá, Lída je samostatná, Lída nebrečí, takže ani netrpí. Nikdo se mě neptá – jak se mám, co je se mnou…”
“Začalo to po tatínkově smrti,” vyprávěla Lída kamarádce Vendule, točíc lžičkou v šálku kávy.
“Žal, stres, stesk,” přikývla Vendula. “Ale už jsou to dva roky…”
“Právě! A ona se na něj, na Honzu, upnula jako na záchranné lano. Jejím jediným životem je on. Najednou jako by sama sebe smazala.”
“A ty?”
“Já?” Lída se ušklíbla. “Jsem nablízku, ale nepočítám se. S bráchou má nějaké zvláštní pouto. A nevadilo by to, kdyby to nebylo tak chorobné posedlé. Je jen o dva roky mladší, ale ona se k němu chová jako k miminu: nakrmí, přikrye, čte mu myšlenky…”
“Asi je po tatínkovi, ne?”
“Všichni po něm jsou – Honza i fotky z táty ze školy. Jen já mám asi jinou DNA.”
Lídě bylo sedmadvacet. Pracovala v právní firmě, bydlela v garsonce ve starém domě u metra Jiřího z Poděbrad. Vztahy měla… tak nějak neutrální. Po pár neúspěších se rozhodla dát od vázání se na chvíli pokoj a soustředila se na sebe.
Honza byl jiný. Od dětství – letargický, roztržitý, vyhýbající se námaze. Školu dokončil jen tak tak, šel studovat, kde “nebyla matika”. Táta byl ještě naživu, promluvil si s ním chlapsky, a tak se syn, i když nerad, nějak rozhodl.
Pak – smrt otce. Těžká, nečekaná. Máma se jako by rozpadla. Nemoci, doktoři, pláč, prášky, modlitby. Práce visela na vlásku. A uprostřed toho všeho – Honza, jediná radost.
Kluk-utěšitel. I když z kluka už dávno vyrostl.
Našel si práci. Peníze do domácnosti moc nenosil, ale na večeři chodil pravidelně a pak – do křesla, k počítači. Tam byl jeho svět. Ale něco se změnilo, když v jeho životě přibyla Irena.
Na Silvestra přijela Lída k matce. Honza, s očima v telefonu, si psal. Hloupě se usmíval, mumlal nesouvisle. Lída pochopila – láska. A dokonce se zaradovala.
Ale matka byla napjatá.
“Viděla bys ho!” naříkala Jarmila Nováková, když zůstaly samy v kuchyni. “Dřív ho nevyhnal, a teď maká jako o život. O víkendech přivydělává, večery tráví v práci. Všechno pro Irenu! Všechno pro ‘budoucnost’. Chce jí koupit prstýnek, květiny, restaurace… A dokonce začal šetřit! Nechci, říká, přijít s prázdnýma rukama…”
“Mami, a co je na tom špatného, že dospěl?” Lída se na matku dívala bezradně. “Vždyť jsi to vždycky chtěla.”
“Ale ne takhle! Kam všude jezdí! Hory, kánoe… Nějaký extrém! Co když se něco stane? Já zůstanu sama…”
“Mami, nemůžeš přece člověka udržovat ve vzduchoprázdnu,” Lída zavrtěla hlavou. “Žije. To je normální.”
Uběhlo pár měsíců. Lída seděla v poledne v kavárně, vidlička v talíři s bramboračkou, když se na telefonu rozsvítilo – “Máma”. Vzdechla si a zvedla.
“Nebyl doma, Lído! Chápeš?! Odjel k ní, řekl mi to, ale já jsem doufala, že tam nezůstane…”
“Mami, je mu skoro pětadvacet. Je dospělý. Je normální, že má vztah…”
“Pro mě je to dítě! Celou noc jsem nespala. Promluv si s ním, prosím tě. Mě neposlouchá. Tebe ano.”
Lída vydechla. Slíbila, samozřejmě. Ale pomyslela si – má to cenu? Možná by s ním měla mluvit ne jako starší sestra, ale jako dospělá s dospělým. Nebo radši nemluvit vůbec – on si poradí.
Pak přišly další témPak se znovu ozval telefon, ale tentokrát to nebyla máma – byl to Honza, a v hlase měl úplně jiný tón než obvykle.