“Mluv s ním, Lído… Nebo s ní? Anebo prostě sama se sebou?”
“Mami, prosím tě… On se tam zabije!” Hlas matky se třásl slzami.
“Mámo, co tě to napadá?”
“Vždyť víš! On je přece ještě kluk!” skoro vykřikla Jitka Nováková.
“Je mu pětadvacet. Za měsíc. Kluk…” Lída se ovládla a, aby nedorážela do telefonu, tiše vydechla. “Dobře. Zavolám mu…”
Zavěsila a kousla se do rtu.
“Honzík, Honzík… Pořád jen o něm. A já? Já jsem jen kulisy, statistka v něčím dramatu. Lída je dospělá, Lída to zvládá, Lída nebrečí, takže ani netrpí. Nezeptá se mě ani, jak se mám…”
“Ona to začalo po tátově smrti,” vyprávěla Lída kamarádce Katce, když míchala lžičkou v kávě.
“Žal, stres, smutek,” přikývla Katka. “Ale už jsou to dva roky…”
“Právě! A ona se na něj, na Honzu, nalepila jako na záchranný kruh. Teď má jen jeden život – a to je on. Máma jako by se vymazala.”
“A ty?”
“Já?” Lída se ušklíbla. “Jsem nablízku, ale nepočítám se. S bráchou má nějaké zvláštní pouto. A vůbec by mi to nevadilo, kdyby to nebylo tak chorobně posedlé. Je jen o dva roky mladší než já, ale ona se k němu chová jako k miminu: nakrmí, přikryje, uhodne, co si myslí…”
“Asi je po tátovi, ne?”
“Všichni byli po něm – jak Honza, tak táta na školních fotkách. Jen já mám asi jinou DNA.”
Lídě bylo sedmadvacet. Pracovala v advokátní kanceláři, bydlela v jednopokojovém bytě ve starém domě u metra Jiřího z Poděbrad. V lásce to měla… prostě nic. Po pár neúspěšných vztazích se rozhodla dát od vdávání pokoj a soustředila se na sebe.
Honza byl jiný. Od dětství mdlý, roztržitý, nesnášel námahu. Školu dokončil s obtížemi, šel tam, kde “nebyla matika”. Táta ještě žil, tak si s ním promluvil chlapsky, a tak se Honza aspoň trochu vzpamatoval.
Pak přišla otcova smrt. Náhlá, tvrdá. Máma se jako by rozpadla. Bolela ji hlava, chodila po doktorech, slzy, prášky, modlitby. Málem přišla o práci. A uprostřed toho všeho – Honza, jediná útěcha.
Kluk jako utěšení. I když dávno dospělý.
Našel si práci. Peníze domů moc nenosil, ale na večeři chodil vždycky, pak zalehl do křesla k počítači. Tam byl jeho svět. Pak se ale něco změnilo – potkal Adélu.
Na Silvestra přijela Lída k matce. Honza, s očima v telefonu, si psal. Usmíval se, mumlal nesmysly. Lída hned pochopila – láska. A dokonce se zaradovala.
Ale máma byla napjatá.
“Viděla bys ho!” naříkala Jitka Nováková, když zůstaly samy v kuchyni. “Dřív ho z postele nedostaneš, a teď maká jako kůň. O víkendech přivydělává, večery tráví v práci. Všechno pro Adélu! Všechno pro ‘budoucnost’. Chce jí koupit prstýnek, květiny, restaurace… Dokonce začal šetřit! Nechci, říká, přijít s prázdnýma rukama…”
“Mámo, a co je na tom špatného, když chce dospět?” Lída na ni hleděla udiveně. “Vždyť jsi to vždycky chtěla.”
“Ale ne takhle! Kam jen nejezdí! Hory, kánoe… Nějaký extrém! Co když se mu něco stane? Já zůstanu sama…”
“Mami, člověka přece nemůžeš držet ve vzduchoprázdnu,” zavrtěla hlavou Lída. “Žije. To je normální.”
Čas plynul. Lída seděla v kavárně nad talířem svíčkové, když se rozsvítil telefon – “Máma”. Povzdechla si a zvedla.
“Nenocoval doma, Lído! Chápeš?! Odjel k ní, řekl mi to, ale já doufala, že tam nezůstane…”
“Mámo, je mu skoro pětadvacet. Je dospělý. Je normální, že má vztah…”
“Pro mě je to dítě! Celou noc jsem nespala. Promluv s ním, prosím. Mě neposlouchá. Tebe ano.”
Lída vydechla. Slíbila to, samozřejmě. Ale přemýšlela – má to cenu? Možná by s ním měla mluvit ne jako starší sestra, ale jako dospělá s dospělým. Nebo radši vůbec – on si poradí.
Pak přišla další témata. Kůň. Jezdecké závody. Katastrofy, které si máma vymýšlela.
“Zlomí si vaz!” plakala matka do telefonu. “Nebo páteř! Ať si ta Adéla jezdí sama. Proč musí on?!”
A pak – výlet. Podzimní. Stany, turistika.
“Umb”Pak ale přišla zpráva, že Honza už se s Natálkou stěhují do společného bytu, a Lída jen tiše zavřela oči a pomyslela si, že tentokrát možná bude všechno jinak.”