Promlčecí lhůta ještě neuplynula

Dobré zprávy

Promlčení ještě nenastalo

– Paní, vy vůbec tušíte, kdo já jsem?

Eva Pavlová nezvedla hned hlavu. Dopsala záznam do návštěvní knihy, pečlivě udělala tečku a až pak se podívala na ženu, která stála před její recepční přepážkou.

Byla mladá, tak pětatřicet, možná o dva roky méně. Světlé vlasy upravené tak, že to vypadalo na čerstvou návštěvu prestižního salonu, možná ji opravdu absolvovala vůně parfému byla tak výrazná, že se Evě Pavlové mírně sevřel nos. Kabát měla béžový, kašmírový, poznalo se to už z dálky, na předloktí kabelku, která musela stát víc, než Eva vydělá za půl roku.

– Poslouchám, – řekla Eva klidně.

– Tak proč neotevíráte? Čekám už tři minuty.

– Nemáte průkaz, – odvětila Eva. – Řekla jsem to už vašemu řidiči, když volal. Průkaz se vyřizuje předem.

– Můj manžel tady pronajímá polovinu osmého patra! – Ženin hlas se zvýšil. – Společnost Victoria Trade. Tušíte vůbec, co říkám?

– Tuším, – přikývla Eva. – Ale na vás průkaz nemáme. Zavolejte manželovi, ať přijde dolů nebo zavolá k nám a zařídíme to.

– Nikam volat nebudu! Jsem manželka nájemce a máte povinnost mě pustit!

Eva se mírně zamračila, ale nevztekala se. Dívala se na ženu podobně, jako když kolem projde otravný známý nic nového pod sluncem.

– Pravidla platí pro všechny, – sdělila věcně.

Žena přistoupila blíž, nahnula se k přepážce a polohlasem, ale jasně pronesla:

– Podívejte, bábo. Vy tu sedíte v té svojí budce, berete almužnu a myslíte si, že mi budete rozkazovat? Mě? Zavolejte, kam je třeba, a otevřete turniket. Jinak zařídím, abyste tu už nebyla.

Eva chvíli mlčela.

– Dobře, – řekla nakonec a sáhla po telefonu.

Žena se vítězně narovnala.

Eva vytočila číslo, chvilku čekala a tiše řekla:

– Pane Řeháku, tady je recepce. Máme tu u vchodu paní bez průkazu, vydává se za manželku pana Tomáše Novotného z osmého patra. Ano, počkám.

Položila sluchátko a vrátila se k zápisu.

– Dlouho to bude? – ptala se žena.

– Jakmile odpoví.

Žena otráveně vytáhla telefon a začala zuřivě psát zprávu, dávala najevo, jak moc ji to uráží. Uplynuly dvě minuty, když od výtahů zaslechli kroky. Přistoupil muž, vysoký, v dobrém obleku, v obličeji náznak nepokoje.

– Ivo, – řekl polohlasem. – Co se děje?

– Tvoje hlídačka mě nechce pustit.

– Ale to je běžné, říkal jsem ti, že je třeba nahlásit návštěvu

– Tomáši, nebudu se nikomu ozývat, abych mohla přijít za vlastním mužem do práce!

Tomáš se podíval na Evu Pavlovou. Ta mu pohled opětovala.

– Dobrý den, – řekl. – To je moje žena, Iva Novotná. Lze vystavit dočasný průkaz?

– Samozřejmě, – odpověděla Eva a otevřela příslušný formulář.

Zatímco doplňovala údaje, Iva stála opodál a telefonovala. Než prošla turniketem, pronesla přes rameno, aniž by komukoliv konkrétně mířila:

– To je fakt šílený.

Tomáš šel za ní, hlídačky si nevšímal.

Eva Pavlová se za nimi dívala, zavřela návštěvní knihu a nalila si z termosky čaj. Byl už téměř studený.

Chvíli jen seděla a přemýšlela. Ne nad Ivou Novotnou, kdepak. Přemýšlela, proč to jméno najednou vyplulo právě tady a teď. Měla tušit předem.

Tomáš Novotný.

Eva na okamžik zavřela oči.

Dvaadvacet let, dlouhá doba. Lidi se mění, stárnou, tvoří rodiny a kupují nebo pronajímají kanceláře vysoko nad Prahou. Některé věci ale zůstávají. Eva to věděla jistě.

Kancelářské centrum Horizont stálo na ulici Na Pankráci osmé léto. Šedé sklo, žulové schody, střežené parkoviště, bistro v přízemí s sendvičem za sto padesát korun. Vše jak má být, vše na svém místě. Nájemců tu bylo dvacet čtyři, od menších právních firem po velké obchodní společnosti. Victoria Trade zabírala skoro celé osmé patro, vždy včas platila a byla ceněna jako nejlepší klient.

Eva Pavlová to věděla, protože četla všechny smlouvy. Všechny dodatky, zápisy z jednání. Četla je z povahy své profese, už dávno zvyklá.

Na recepci pracovala sedm měsíců.

Kolegové ji měli celkem rádi, trochu shovívavě jako k důchodkyni, co přišla přivydělat. Pomáhali s novým systémem evidence, nosili koláčky, někdy zaskočili místo ní. Eva byla vděčná a nikoho se nesnažila přesvědčovat o opaku.

Správce domu, Pavel Řehák, padesátník, byl pečlivý a trochu úzkostlivý. Rozhodoval správně, držel nájemce v mezích a nikdy nezvyšoval hlas. Eva ho sledovala se zájmem a měl na ni dobrý vliv.

Nikdo netušil, že Eva Pavlová je jedinou vlastnící firmy, které dům patří. A nejen ten, ale o tom teď není řeč.

Rozhodla se jít na recepci loni v říjnu, po rozhovoru s dcerou.

– Mami, ty vůbec nevíš, jak to chodí dole, – řekla jí. Dcera byla finančním ředitelem v jedné z jejích firem. – Sedíš v kanceláři, koukáš do čísel, rozhoduješ. Ale kdo je kdo? Jak se lidé chovají, když je nikdo nehlídá?

Eva chvíli přemýšlela a zeptala se:

– Myslíš si, že nevím, jací lidé jsou?

– Myslím, že už je dlouho neznáš zblízka.

Dcera měla pravdu. Eva to přiznala, vždy uměla uznat očividné.

Sedm měsíců na postu jí dalo spoustu. Viděla, jak nájemci mluví s uklízečkami. Kdo zdraví dobrý den a kdo kolem projde jako kolem věšáku. Viděla malé krutosti i drobné laskavosti v tom spočívá běžný den.

A teď Iva Novotná.

Eva nikdy nejednala impulzivně. Dala si týden na rozmyšlenou.

Ten týden Iva Novotná přišla do Horizontu ještě dvakrát. Jednou opět bez ohlášení dlouho a rozhořčeně vysvětlovala mladému vrátnému Martinovi, že má průkaz, a nerozumí, proč turniket neotevírá. Zapomněla jej doma. Martin trpělivě vysvětloval, Iva zvyšovala hlas. Nakonec si pro ni došel manžel. Eva vše sledovala od vedlejšího pultu, tvářila se, že sleduje kamery.

Podruhé přijela v pátek večer, když uklízečka paní Lída myla podlahu u výtahu. Iva prošla rovnou po mokrém, Lída jí s pokorou poprosila chvilku počkat, Iva se otočila a něco jí potichu řekla. Eva neslyšela co, ale výraz paní Lídy byl dost výmluvný.

Paní Lída pracovala v domě už šest let. Bylo jí třiašedesát, starala se o vnoučata a nikdy si nestěžovala.

Eva svůj týden ukončila v klidu doma, u kuchyňského stolu, s čajem a složkou dokumentů.

Pak zavolala správci Řehákovi.

– Dobrý večer, pane Řeháku, – řekla. – Omlouvám se, že ruším. Můžete přijít zítra o hodinu dřív?

– Paní Pavlová? překvapeně zareagoval. – Samozřejmě. Děje se něco?

– Všechno je v pořádku. Jen rozhovor.

– Budu tu v osm.

V noci spala obstojně, ne špatně. Jen pár minut zírala do stropu a přemítala, že možná dvaadvacet let je dlouho, ale některé účty nejsou o právu. Spíš o lidské povinnosti.

V pondělí v osm byla u správce v kanceláři.

Řehák seděl za stolem, čekal obvyklé prosby. Snad změnu směny? Snad výtku? Byl připraven na ledacos, jen ne na to, co uslyšel.

Eva před něj položila složku.

– Co to je? – ptal se.

– Podívejte.

Otevřel. Byla tam plná moc, výpis z obchodního rejstříku, pár interních dokladů s jejím podpisem.

Četl pomalu. Pak se podíval na ni, pak zpět na papíry.

– Paní Pavlová vy?

– Já jsem to.

– Vy jste celou dobu seděla na recepci.

– Ano.

Chvíli bylo ticho.

– Můžu se zeptat proč?

– Jistě. Chtěla jsem vidět, jak to tu skutečně funguje. Na vlastní oči.

Řehák přikývl. V jeho pohledu nebyla uraženost, spíš překvapení, kus úcty.

– Jste spokojená s tím, co jste viděla? – ptal se.

– Celkově ano, – řekla Eva. – Dobře to tu vedete. Ale mám na vás jednu prosbu.

– Poslouchám.

– Victoria Trade, osmé patro. Potřebuji vypovědět smlouvu.

Řehák znovu koukl do složky, pak na ni.

– Smlouva jim běží až do března příštího roku, vše platí včas. To bude právní spor, mohou žádat

– Pane Řeháku, – přerušila ho klidně. Já vím, jak to chodí. Připravte výpověď a návrh na předčasné ukončení s kompenzací. Nabídneme jim výhodné podmínky. Ale musí jít.

Řehák chvíli zpracovával sdělení, ale přikývl.

– Udělám to. Jak brzy?

– Týden na oznámení, tři měsíce na vyklizení prostor. To musí stačit.

– Budou chtít slyšet důvod.

– Vím, – kývla Eva. – Řekněte, že to je rozhodnutí majitele změna účelu prostor. Ať je jasné, že o nic osobního nejde.

Řehák vstal, potřásli si rukama. U dveří se ještě otočil:

– Paní Pavlová, zůstanete u recepce?

Zamyslela se.

– Ještě chvíli, – řekla. – Dokud vše nedotáhnu.

Tomáš Novotný dostal výpověď ve středu. Ve čtvrtek ráno Eva viděla, jak opouští výtah s obličejem, jako by právě dostal ránu, zmizel v parkovišti, telefonoval. V pátek byl u Řeháka přes hodinu.

Řehák jí později podal stručné hlášení.

– Chce vysvětlení, – řekl. – Prý vždy platil včas, má klienty, tři měsíce je nemožné. Nabízí vyšší nájem.

– Ne. – rezolutně odpověděla Eva.

– Tak jsem mu to sdělil.

– Dobře, děkuju, pane Řeháku.

Myslela, že tím je vše. Novotný najde novou kancelář, blíže centru to bude těžké, ale ne tragické. Byl schopný podnikatel, to se Evě uznat muselo.

Ale v úterý přišel sám.

Ne za Řehákem.

Za ní.

Eva jej uviděla z dálky. Nepřišel jako běžný podnikatel, co pospíchá po schůzkách. Přišel jako někdo, kdo cosi promyslel a možná i lituje.

– Paní Pavlová, – oslovil ji.

Zvedla klidně hlavu.

– Dobrý den, pane Novotný.

Zastavil se. Něco ho v její vyrovnanosti zarazilo.

– Můžeme si promluvit?

– Mluvte.

Rozhlédl se. Předsálí bylo prázdné, jen dva lidi pili kávu u bistra.

– Zjistil jsem, kdo jste, – řekl tiše.

– Tak jste na to přišel.

– Řekli mi to. Není důležité kdo. Chvíli váhal. Chtěl bych vám něco vysvětlit.

– Co přesně chcete vysvětlit?

– To, co bylo tenkrát. V devadesátém devátém.

Eva položila pero.

Rok 1999. Bylo jí třiačtyřicet. Její manžel Petr žil, právě začínali podnikat. Malý sklad, dluhy, naděje. Mladý, schopný partner, kterému důvěřovali.

Tomáš Novotný byl tehdy sedmadvacetiletý, slušné vystupování, rychlý mozek. Pracoval u nich rok a půl. Učil se, pomáhali mu, Petr ho měl rád jako syna.

Pak Tomáš odešel. Vzal s sebou seznam klientů, který tajně zkopíroval, a smlouvu, kterou převedl na sebe, zatímco Petr ležel po infarktu v nemocnici. Nebyl smrtelný, ten přišel o tři roky později.

Eva nikdy nespojovala druhý infarkt přímo s Tomášovou zradou. Nebylo by to fér. Petr byl nemocný, srdce slabé, to nebylo dílo jednoho člověka. Ale pamatovala si, jak Petr po návratu z nemocnice ležel bledý a pořád říkal: To nechápu, Evo. Měl jsem ho za syna.

Pamatovala.

– Mluvte, – vyzvala Tomáše.

Začal. Hlas měl pevný asi trénoval. Mluvil o mladické nerozvážnosti, o chybě, kterou tehdy neviděl, o lítosti. Všechno promýšlel celá ta léta. Po chvíli dodal:

– Mám něco, co patří vám. Vaší rodině.

Eva mlčela.

– Pan Petr mi svěřil něco do úschovy. Asi si vzpomínáte. Staré hodinky.

Vzpomínala. Kapesní hodinky, předválečné. Petrovův dědeček je měl celou válku. Jediné, co přinesl domů. Petr jich nesmírně vážil, jednou je půjčil Tomášovi k opravě a pak už se to sesypalo, nemocnice, rozchod hodinky zůstaly u Novotného.

– Chci vám je vrátit, – řekl Tomáš. – A prosím, abyste přehodnotila výpověď.

Tak takhle to tedy je.

Eva se do něj zadívala. Do drahého saka, na složené ruce. Už nebyl mladý skoro padesát, šediny ve vlasech. Podle všeho se mu dařilo. Žena v kašmíru, velká kancelář, dobré auto.

Zamýšlela se, jestli mu je opravdu doopravdy líto.

Nevěděla. Možná ano, možná jde jen o strach ztráty. Člověk to někdy nerozezná ani sám u sebe.

– Hodinky přineste, – řekla nakonec.

Vydechl.

– Kdy by se vám to hodilo, já

– Přineste je. Nechte je u recepce. Vyzvednu si je.

– A ohledně kanceláře

– Rozhodnutí je konečné.

Díval se na ni.

– Paní Pavlová, víte, co tím pro mě znamenáte? Investoval jsem do té kanceláře

– Pane Novotný, – přerušila ho klidně. Petr taky investoval. Do vás. Pamatujete?

Zaváhal.

– Hodinky, – řekla Eva třetí a poslední čas. – A už se mě na to neptejte.

Ještě pár sekund stál, pak odešel.

Hodinky přinesl druhý den. Zavázané v látce, předal Martinovi, mladému recepčnímu. Sám se neukázal.

Na konci směny Eva rozbalila balíček. Byly to ony. Trochu odřené, ale funkční.

Držela je dlouho v ruce.

Pak je uložila do kabelky a odešla domů.

Další dva týdny byl v Horizontu mírný, ale napjatý podzim. Zaměstnanci Victoria Trade nevěděli nic, pak to mezi nimi kolovalo, začaly dotazy prý mají výpověď? Martin jen krčil rameny.

Iva Novotná se ukázala za týden, ve čtvrtek okolo poledne. Eva byla na službě.

Iva přišla pomaleji než obvykle. Měla tmavě modrý kabát a jiný výraz. Pryč bylo obvyklé povýšené napětí.

– Dobrý den, – řekla Iva.

– Dobrý den, – odpověděla Eva.

– Chtěla bych s vámi mluvit.

– Pojďte ke turniketu, otevřu vám.

– Ne. Zavrtěla hlavou. Chtěla bych mluvit tady.

Eva zvedla obočí.

– Jsem s vámi.

Iva chvíli hledala slova. Evidentně neuměla prosit o odpuštění, její postoj byl strnulý. Ale přišla a to už něco znamenalo.

– Zachovala jsem se minule nezdvořile, – řekla nakonec. – V ten den, kdy jsem neměla průkaz. Promiňte mi to.

– Řekla jste mi bábo, – připomněla bez emocí Eva.

Iva uhnula pohledem, pak zpět.

– Ano. Omlouvám se.

Eva se na ni dívala. Mladá žena, která neumí prosit o odpuštění. Vyrostla v prostředí, kde se za peníze všechno koupí a status znamená víc než člověk na vrátnici.

– Přijímám vaši omluvu, – pronesla Eva.

Iva přikývla. Pak tiše:

– Nezměníte rozhodnutí ohledně kanceláře?

– Ne.

– Rozumím.

Chtěla už odejít, když Eva řekla:

– Ivo. Počkejte chviličku.

Otočila se.

Eva Pavlová si ji pozorně prohlížela. Dlouho, deset vteřin. Iva pohled vydržela, i když jí bylo očividně nepříjemně.

– Pracujete? – zeptala se Eva.

– Prosím?

– Pracujete. Někde. Sama.

– Já ne. Starám se o domácnost. O syna.

– Kolik mu je?

– Osm. Chodí do školy.

– Takže jste přes den volná.

Iva na ni nechápavě koukala.

– V archivu mám volnou pozici, – řekla Eva. – Srovnávání spisů, digitalizace. Práce nenáročná, ale potřebná. Není to to, na co jste zvyklá, říkám narovinu.

Ticho.

– Nabízíte mi práci? – zopakovala Iva tiše.

– Ano.

– Proč?

Eva chvíli přemýšlela.

– Protože jste přišla. Protože jste promluvila a neodešla.

– To je přece samozřejmost, – namítla Iva, přísněji, – elementární slušnost, chápete to?

– Ivo, – tiše řekla Eva. Samozřejmé to je. Ale poprvé jste to neudělala. Ani podruhé. Až teď, když už nemáte co ztratit. To je rozdíl.

Iva mlčela. Pak se zeptala:

– Plat?

– Základ. Ale oficiálně, se vším, co k tomu patří.

Dlouhá pauza.

– Rozmyslím si to, – řekla Iva.

– Dobře, – přikývla Eva. – Řehák má váš kontakt, on zařídí.

Více slov už nepadlo. Eva vzala zpátky návštěvní knihu.

V březnu Victoria Trade tiše odešla. Novotný přijal kompenzaci, našel si kancelář někde v Hostivaři, menší a levnější. Prý přišel o pár významných klientů kvůli stěhování a nejistotě, ale Eva to neověřovala.

Z okna třetího patra sledovala, jak odvážejí nábytek a vybavení. Staří stěhováci tlačili vozík s krabicemi, další nesl skleněnou stěnu zabalenou ve folii. Konec jednoho období, začátek dalšího. Prostě život.

Sundala brýle, otřela si je svetrem a nasadila zpátky.

Dvaadvacet let. Dlouhá doba.

Nepocítila triumf. Možná čekala, že přijde. Ne. Bylo tam něco jiného, těžkého jakoby srdce, co roky svírá, najednou povolí.

Petr zemřel 2002. Bylo mu šestapadesát. Všechno vybudovala sama, pomalu, bez cizí pomoci, už nikomu doopravdy nevěřila, ale nikdy si nestěžovala.

Archív byl v sousední budově, také její firmě. Skromnější kancelářák, tři desítky lidí, ticho, rutina. Volné místo v archivu existovalo už dlouho.

Iva zavolala Řehákovi čtyři dny po rozhovoru u přepážky.

Eva se to dozvěděla od něj.

– Nastoupí, – řekl Řehák, ne zcela chápavě, ale byl příliš zdvořilý, aby se vyptával. Příští týden.

– Dobře, – řekla Eva. Děkuji.

– Paní Pavlová, – váhal. Můžu se zeptat?

– Ano.

– Zůstanete u recepce?

Eva koukla z okna. Ulice Na Pankráci, šedé nebe, rozbředlý sníh v trávě, pár lidí.

– Ne, – odpověděla. – Myslím, že mám dost. Zjistila jsem, co jsem chtěla.

– Škoda, – řekl upřímně. Kolegové si na vás zvykli.

– Vyřiďte jim ode mě pozdrav. A Martinovi zvlášť. Je to dobrý kluk.

– Řeknu.

Odešla na konci týdne, tiše, bez rozlučky. V šuplíku nechala termosku, oblíbené pero a malý kaktus v květináčku. Na cedulku napsala: Kaktus zalévat jednou za dva týdny. Víc nepotřebuje.

Paní Lída ji zastihla u výtahu, když měla kabát už oblečený.

– Končíte? – ptala se Lída.

– Ano.

– Škoda. Po chvilce doplnila: Vy jste vždycky pozdravila. Každý den. Někteří tu měsíce ani jednou neřeknou dobrý den, ale vy vždycky.

Eva se na ni podívala.

– To není zásluha, Lído. Jen slušnost.

– Asi jo, – zasmála se Lída. Měla by být běžná, ale není.

Rozloučily se u dveří.

Eva vyšla ven. Bylo chladno, konec března, jaro stále vyčkávalo. Upravila si kabát a šla pěšky ke staré škodovce. Parkovala schválně dál, i to patřilo k jejímu pokusu vidět svět jinak.

Šlo se jí dobře.

Myslela na Ivu Novotnou. Co z toho bude? Eva si žádné iluze nedělala: jeden pohovor u recepce z nikoho neudělá jiného člověka. Archiv taky ne. Život není bajka o dobru a zlu.

Ale Iva přišla. Řekla, co řekla. Znamená to málo, pár zrnek, z nichž může být cokoli nebo taky vůbec nic.

Eva jí dala příležitost. Nic víc.

Zbytek není na ní.

U auta otevřela dveře, posadila se, kabelku položila na sedadlo spolujezdce. V ní ležely hodinky. Občas je vytáhla a držela v ruce. Idly tikaly, v únoru je nechala vyčistit prý vydrží dalších sto let.

Dobré hodinky. Poctivé.

Seděla za volantem, chvilku jen koukala na šedé sklo Horizontu. Obloha se odrážela v oknech.

Sedm měsíců, pomyslela si. Sedm měsíců na recepci, knihy, telefon, termoska s čajem. Za tu dobu se dozvěděla o lidech i sobě víc než za roky v kanceláři s výhledem na Vltavu.

Dcera měla pravdu.

Eva nastartovala.

Cestou domů přemýšlela o tom, jak morální rozhodnutí málokdy vypadá vznešeně. Téměř nikdy není čisté jako v knížce. Novotný přivezl hodinky, protože nechtěl přijít o kancelář. Iva se omluvila, protože už věděla, kdo Eva je. Bylo v tom něco pravého? Třeba. Lidé jsou složití, motivy smíchané, stud a strach jdou často ruku v ruce.

To z nich nedělá špatné lidi. Dělá to z nich lidi.

Sama nebyla andělem. Smlouvu nevypověděla jen kvůli tomu, co Iva řekla paní Lídě. Udělala to, protože Novotní byla a protože rok 1999 nezapomněla a neodpustila, i když to navenek tolik neřekla.

Odpustit znamená pustit. A to se povedlo ale vzpomínka zůstala.

To je také lidské.

Doma bylo teplo a ticho. Večer si s dcerou dlouho povídaly o práci, o plánech na léto a o vnukovi, který za dva roky půjde do školy.

– Jak to šlo na recepci? ptala se dcera nakonec.

– Skončila jsem, – řekla Eva. Vše potřebné jsem udělala.

– A co ses naučila?

Eva chvíli mlčela.

– Že lidé jsou většinou takoví, jak se zdají. Něco mezi dobrem a špatností. A že důstojnost nesouvisí s penězi ani s místem, kde jste. Věděla jsem to, jen zapomněla.

– Mami, mluvíš jak kniha, – smála se dcera.

– No jo, jsem stará, – usmála se Eva. To máme v popisu práce.

Rozloučily se.

Eva odložila telefon, postavila se k oknu. Hluboký večer, v ulicích pár lidí s nákupy, projel autobus. Nejčastější pravdy bývají obyčejné. Jen večer, jen okno, jen dobrý pocit, že jste udělali, co je správné.

Ne dokonalé. Správné.

To je rozdíl, věděla to už dávno.

Iva nastoupila do archivu v úterý.

Eva to věděla Řehák jí napsal stručnou SMS: Nastoupila. Vše v klidu. Odpověděla mu Děkuji.

Co bude s Ivou, netušila. Možná vydrží v archivu týden, možná měsíc, možná odejde a možná začne zdravit lidi, co jsou pod ní. Nebo vůbec nic.

Eva neočekávala zázrak. Jen dala příležitost a tím to pro ni končilo.

Tomáše Novotného už neviděla.

Hodinky položila na polici v obýváku vedle Petrovy fotky. Tam patřily.

Byl to ženský život, začal kdesi dávno ve skladu s děravou střechou, prošel ztrátami, vítězstvími, zklamáním, samostatností. Bez víkendů, slev a cizí ochrany.

A teď stála u okna v sedmdesáti, ve svém bytě, s čajem v ruce. Za oknem jarní večer, vnuk brzy půjde do školy, život běží dál.

Říká se tomu život.

Ne bajka o dobru a zlu, žádná pohádka, žádné poučení. Jen život, se vší křivostí, účty a sympatiemi i bolestmi, lidmi co konají špatně a někdy to pocítí a lidmi co konají dobře, a to jim někdy vrátí klid.

Eva srkla čaj, odvrátila se od okna a šla dělat večeři.

Zítra měla schůzku k novému projektu. Osmička v Horizontu zeje prázdnotou a ona opravdu chtěla vybudovat špičkové konferenční místnosti a obstarat tam lepší kávu. Měla k tomu sílu i plány.

Králila cibuli a přemýšlela, že nejjednodušší pravdy bývají ty nejopomíjenější. Člověk často prožije život, považuje vrátné za nábytek, uklízečky za vzduch. Ale účty nakonec dojdou každého. Ne vždy hlučně. Občas jen jako výpověď v e-mailu. Občas v krátkém rozhovoru u přepážky, který vám zamotá hlavu na týdny dopředu.

Cibule štípala do očí.

Eva utřela slzu hřbetem ruky a krájela dál.

Rate article
Add a comment