Omlouvám se, Radime, že jsem ti tenkrát nepřišel na oslavu narozenin. Zdeněk odložil skleničku s pivem, kterou vypil na ex. Stalo se mi totiž něco divného. Jel jsem ze stavby v novostavbě, jen jsem nasedl do auta a vyjel na cestu, když mi na kapotu najednou skočil kluk.
Představ si to? Naštěstí jsem jel pomalu, takže žádná rychlost. Hned jsem vyskočil, podíval se a kluk byl živý, ptám se ho, jak se cítí, a on říká, že je vše v pořádku. Malý zrzavý klučina, nemohlo mu být víc než šest let.
– Kde jsou tvoji rodiče? – ptám se.
– Máma je doma, – odpovídá, – připravuje večeři.
– Tak pojďme za mámou, – říkám. – Musíme něco vyřešit.
Dovedl mě k jejich vchodu a ukázal na dveře bytu. Schoval se za mě. Zazvonil jsem, otevřela mi žena. Nádherná, takovou jsem ještě neviděl, ale byla nějak ztrápená, pokud to tak mohu říct. Oči jí nesvítily. Chápete?
– Omlouvám se, – říkám, – ale něco se stalo. Jen se prosím nebojte, ale srazil jsem vašeho syna autem. Je v pořádku, tady je, – vytahuju klučíka zpoza sebe. – Nechcete zavolat policii?
– Policii ne, – říká tiše. – Už to udělal popáté.
– Jak to myslíte?
– Marečku, jdi do svého pokoje, – přikazuje přísně synovi. – A vy pojďte dál, dáte si čaj? Nebo raději kávu?
Čaj měla opravdu dobrý. S bylinkami.
– Omlouváme se, – říká Irena, tak se představila. – Mareček před pár dny zaslechl, jak si naříkám kamarádce, že je těžké vše zvládnout bez manžela, a tak se rozhodl nám takhle sehnat tatínka. Už jste nejméně pátý muž, kterému skočil pod kola. Dva z nich málem přivedl k infarktu. Říkám mu, že mi stačí, že mám jeho, ale je tvrdohlavý po dědovi. Ten také, když si něco vzal do hlavy, konec. Auto vám moc nepoškrábal? Chcete, abych zaplatila opravu? Ne? Jak chcete.
Sedím a koukám na ní a uvědomuju si – zamiloval jsem se. Neuvěříš mi, Radime, poprvé v životě vidím ženu, která je pro mě. Unavená, v domácím úboru, nenalíčená. A cítím, že pokud jí ztratím, tak skočím i z mostu.
– Chápu, jak absurdně to vypadá, ale můžu vás jako odškodnění pozvat s Marečkem do kina? – říkám.
– Není třeba, – odpovídá ona. – Pochopte, Mareček by si zase mohl něco myslet.
– Nejsem vám sympatický? – ptám se.
– O to nejde. V jiných okolnostech… Ale takhle to vypadá, že syna schválně dávám pod auta, abych našla manžela. Jak trapné.
– No ano, a já jsem pak ten darebák, co chce využít ženinu složitou situaci, – žertuji. – A teď bychom spolu měli hořet v pekle. Ale když to tak osud zařídil, možná bychom měli aspoň hořet na jednom ohni?
Nevzpomínám si na všechno, co jsem říkal, ale druhý den jsem pro ně přijel a vzal je na „Transformery“ do kina. Pak do restaurace. A dál…
Radime, vlastně jsem přijel kvůli tomu. V červnu máme svatbu. Potřebujeme fotografa. Zvládneš to? Podívej, jak jsou fotogeničtí.
Zdeněk vytáhl telefon a ukázal fotografii smějící se zrzavé krásky a kluka, který seděl vedle ní.
Teď už vím jistě, že Amor nemá křídla. Zato má plno zrzavých pih a chybí mu dva mléčné zuby. A jmenuje se Marek. Ovšem, příjmení brzy dostane od Zdeňka. Tím jsem si jistý.