Omlouvám se, že jsem tehdy na tvoje narozeniny nepřišel, ale srazil jsem na silnici dítě, — řekl Viktor a kopl do sebe panáka vodky. — Pracoval jsem na stavbě nových bytů, nasedl jsem do auta, sotva vyjel na silnici, a ten kluk mi skončil na kapotě.
Představ si to! Díky bohu jsem nejel rychle. Vyskočil jsem z auta, vidím, že kluk je naživu, ptám se, jak se cítí, a on říká, že je vše v pořádku. Malý zrzek, asi šest let, ne víc.
— Kde jsou rodiče? — ptám se.
— Máma je doma, — odpovídá, — vaří večeři.
— No tak pojďme, — říkám, — k mámě. Něco vymyslíme.
Zavedl mě k jejich bytu, ukázal na dveře bytu a schoval se za mě. Zvoním, otevře mi žena. Krásná, takovou jsem ještě nepotkal, ale nějaká… jak to říct, bez života. Její oči nehoří. Chápeš?
— Omlouvám se, — říkám, — ale je tu taková věc. Prosím vás, nelekajte se, proboha, ale srazil jsem vašeho syna autem. Je v pořádku, tady je, — vytahuji kluka zpoza zad. — Ale možná byste chtěla zavolat policii?
— Není třeba zavolat policii, — říká tiše. — Už to udělal popáté.
— Jak to?
— Marku, bež do svého pokoje, — říká přísným hlasem synovi. — A vy pojďte do kuchyně. Dáte si čaj? Nebo raději kávu?
Čaj od ní byl mimochodem chutný. S bylinkami.
— Omluvte nás, — říká Irena, tak se představila. — Mark před pár dny náhodou slyšel, jak jsem kamarádce říkala, že je bez manžela těžké, a tak se rozhodl najít nám tátu tímhle způsobem. Už jste minimálně pátý muž, kterému skočil pod kola. Dva málem přivedl k infarktu. Říkám mu, že kromě tebe nikoho jiného nepotřebuji, ale on je tvrdohlavý, celý děda. Ten taky, když si něco umanul — ztraceno. Auto aspoň moc nezničil? Můžu vám zaplatit za opravu? Ne? No, jak myslíte.
A já tam sedím, dívám se na ni a uvědomuju si — zamiloval jsem se. Neuvěříš, poprvé v životě přede mnou sedí má žena. Unavená, v domácím županu, nenamalovaná. A já cítím, že když ji ztratím, tak můžu skočit ze střechy.
— Chápu, jak absurdní to všechno vypadá, ale možná byste mi dovolila jako kompenzaci pozvat vás a Marka do kina?
— Nestojí to za to, — odpovídá. — Chápete, Mark by si zase něco vymyslel.
— Nejsem vám sympatický? — ptám se.
— Nejde o to. Prostě… Za jiných okolností… A takhle… Vypadá to, jako bych syna schválně nutila skákat pod auta jen proto, abych našla manžela. Jaká ostuda.
— No jasně. A pak jsem já darebák, co se snaží využít ženy ve složité situaci, — vtipkuji. — A teď musíme hořet v pekle. Ale, když už to tak dopadlo, možná alespoň shoříme na jednom ohni?
— Nepamatuji si, co jsem ještě říkal, ale druhý den jsem pro ně přijel a vzal je do kina na „Transformers“. Pak do restaurace. Potom…
Zkrátka, Jirko, přišel jsem tě požádat o pomoc. V červnu máme svatbu. Potřebujeme fotografa. Zvládneš to? Podívej, jak jsou fotogeničtí.
Viktor vytáhl telefon a ukázal fotografii smějící se rusovlásky a klučíka, který seděl vedle ní.
Teď jsem si jistý, že Amor nemá křídla. Zato má spoustu rusých pih a chybí mu dva mléčné zuby. A jmenuje se Marek. Příjmení… No, příjmení mu Vít brzy dá svoje. O tom nepochybuji.