Omlouvám se, ale zatím nechci bydlet spolu…
Sergio si myslel, že Lenka je do něj zamilovaná stejně jako on do ní, a proto ho velmi překvapila její reakce na návrh, že by se měli sestěhovat.
– Omlouvám se, ale zatím nechci bydlet společně! – řekla ona.
– Proč?
– Nevím, scházíme se teprve půl roku. Mám pocit, že je ještě příliš brzy…
– Brzy? Miláčku, myslím, že teď je ten pravý čas. Budeme spolu bydlet, poznáme se lépe a třeba postoupíme na další úroveň.
– Sergeji, to není počítačová hra, to je život. Ve svém životě teď nemám místo pro společné bydlení, ale to neznamená, že si našich vztahů nevážím. Jen mi vyhovuje současný stav.
– Ale já chci víc! Chci se s tebou probouzet každý den. Chci usínat společně! Copak ty to nechceš?
– Vždyť to děláme. Dvakrát týdně, zapomněl jsi? Nestačí to?
– Mně to nestačí!
– No, pokud mě miluješ, budeš muset zatím vydržet.
– Vydržím, ale řekni mi důvod! Proč to nechceš? Vysvětli! Je to tak těžké?
Lenka chvíli přemýšlela, usmála se na něj a rozhodla se, že by bylo dobré to probrat podrobněji.
– Sergi, promluvme si upřímně. Co pro tebe znamená bydlet s ženou?
– Už jsem řekl, usínat a probouzet se spolu!
– A co mezi tím?
– Jak to myslíš? – nechápal.
– Den má dvacet čtyři hodin, zapomněl jsi? Mluvíš jen o noci a ránu, a co zbytek dne?
– Zbytek jsme přece skoro pořád v práci! Nebo ne?
– No, proč asi? Například, budeme se večeřet nebo snídat?
– Doufám!
– A kdo bude vařit?
– Ty neumíš vařit! – usoudil Sergio hloupě, i když už několikrát ochutnal její jídlo.
– Já vařit umím!
– Tak proč je to problém?
– Kdo bude vařit? Ty nebo já?
– No, možná ty, a někdy já. Proč tě to tak trápí?
– Sergi, protože nechci svůj život proměnit v nekonečný koloběh, jako to mají některé mé kamarádky! Nechci se probouzet dříve, abych někomu připravila snídani. Nechci utíkat z práce, nakupovat, tahat tašky domů, a pak ještě dvě hodiny stát u plotny a vařit večeři!
– Ale někdy u mě vaříš, ne? Myslel jsem, že tě to baví…
Sergio vypadal trochu zklamaně. Znamená to, že jeho přítelkyně je lenoch?
– Ráda vařím, ale dělat to každý den není něco, na co bych byla připravena. Líbí se mi přijít domů, udělat si rychlý salát a to je vše. Vyhovuje mi, že se vídáme dvakrát týdně, někdy častěji. To mi stačí! Možná jednou budu chtít víc, ale zatím ne!
– Prostě mě nemiluješ! – konstatoval Sergio.
– No tak, už to zase začíná…
– Jak to? Ne? Když žena miluje, je připravena udělat cokoli pro svého milovaného!
– A milovaný? Je připraven udělat cokoli pro svou milovanou?
– Samozřejmě!
– Dobře, tak tedy bydleme spolu, ALE – všechny domácí povinnosti na půl. Tedy, každý si uklízí po sobě, vaříme se střídáním, pereme si svoje věci. Jak ti to zní?
– Ale já špatně vařím. Sama jsi to říkala!
– To bude důvod se naučit. Nemůžeš pořád jíst pizzu nebo hamburgery. S učením ti pomohu!
– Prostě tomu nerozumím, je to opravdu tak těžké? Pak proč jiným to těžké není? Jsi snad výjimečná? – nedal se Sergio.
– No, jestli to tak chceš vidět. Nechť. Jsem výjimečná. Nechci teď obětovat svou osobní svobodu na oltář lásky. Mám teprve dvacet tři let. Chci si užít svobodu!
– Aha, chápu! Máš jiného muže! – vyvodil rychle Sergio.
– A k čemu by mi byl? – nechápala Lenka.
– No, když se mnou nechceš bydlet, znamená to, že je ti dražší!
– Tvůj vymyšlený muž je mi dražší? – usmála se.
– Tvůj vymyšlený muž! Proč bych si měl vymýšlet chlapy pro tebe!
– No, ty chlapy nepotřebuješ, a proto sis vymyslel jednoho pro mě, že?
– Úplně jsi mě zmátla! – skoro zakřičel.
– Protože mluvíš nesmysly! Nikdo další není! Někdy je i tebe na mě moc, proto nechci bydlet společně! Miluji své samoty a ještě nejsem připravená se s nimi rozloučit. Ne teď!
– Jak můžeš milovat samotu, když jsi ve vztahu? – divil se Sergio.
– Velmi jednoduše. A co ty věci, které rád děláš, když nikdo není doma?
– Například?
– Nevím, číst knihu, sledovat seriál, koupat se v koupelně, koukat na sociální sítě, zkoušet oblečení ze skříně, tančit po tmě!
– Chlapi něco takového nedělají! – rozhořčil se.
– A holky ano! A mě to baví! Ještě nejsem připravená se vzdát obyčejných radostí svého svobodného života!
– Ale i ve společném bydlení je dost radostí! – stále ji přesvědčoval Sergio.
– Například?
– Usínat a probouzet se spolu! – opět začal svou mantru.
– Sergi, víš, že chrápeš jako traktor?
– Co? Nikdy jsi to neřekla! A ostatní si nestěžovali!
– No, o ostatních těžko říct, ale po tom, co ti Leo jednou píchal do nosu na grilování před pár měsíci, chrápeš příšerně. A mimochodem, říkala jsem ti to! Mohu to snést párkrát do týdne, ale denně nechci! Já taky chci někdy spát.
– Ty se nevyspíš vedle mě?
– Jen tehdy, když se mi podaří usnout dřív než ty!
– Ale ty si obvykle leháš později…
– O tom právě mluvím!
– Aha, takže já chrápu, nevařím, nejsem vhodný pro společné bydlení?
– A ještě, jak se ukázalo, jsi strašný suchar! – neudržela se.
– Proč jsem suchar!?
– Už půl hodiny se mě snažíš přesvědčit udělat něco, co vlastně nechci. Co to je, jestli ne sucharství?
– Lenko, vlastně jsem si tě chtěl vzít! Proto jsem navrhoval spolu bydlet! – řekl uraženě.
– A copak jsem říkala, že se chci vdát? – smutně se usmála.
– A ty se nechceš vdát? Všechny dívky se chtějí vdát!
– Zdá se, že ne všechny…
– Nebo se nechceš vdát za mě? – pochopil.
– V zásadě se vdát nechci, ale i kdybych měla mluvit po tvém, co můžeš nabídnout budoucí ženě? Usínat a probouzet se spolu?
– Chceš říct, že jsem pro tebe nic? – urazil se Sergio. – Že na nic nemám?
– Je ti už skoro třicet. Pracuješ za patnáct tisíc měsíčně, žiješ v omšelé bytě svého strýce, jen abys nemusel platit nájem, oblečení kupuješ v levných obchodech. Dokonce ani auto nechceš, protože by ses musel o něj starat!
– Když tě slyším, tak teda žádný poklad nejsem! Proč se se mnou vůbec scházíš?
Lenka pokrčila rameny.
– Jsi hezký, dobře stavěný, jsi zábavný a skvělý milenec.
– Pro zdraví?
– A pro duši!
– Ale rodinu mít nebudeme!
– Dokud nedospěješ, to asi ne!
– Výborně! Tak tedy mé nabídka se stáhne z jednání! A víš co? Řeknu ti víc! Rozcházíme se!
– Opravdu? – ironicky se zeptala Lenka. – A myslela jsem, že už mi to ani nenabídneš! Takže sbohem? – řekla a mávla mu, připomínajíc, že u ní.
– Sbohem! – hrdě prohlásil, natahujíc si kalhoty. – Ba ne, spíš navždy!
– Pak tedy navždy! – odpověděla s úsměvem a hodila mu tričko.
Sergio odešel, a Lenka pustila hudbu, zhasla světla a začala tančit. Vždy jí to pomohlo uklidnit nervy a zlepšit náladu. Věděla, že se zítra nebo pozítří stejně vrátí, ale jestli ho nechá zpátky, to už bylo otázkou.