„Iro, já ti přece nemám peníze! Poslední jsem včera dala Natálce! Vždyť víš, že má dvě děti!“ Rozrušená Anna Sedláčková položila sluchátko.
To, co jí právě dcera nakecala, si rozhodně připomínat nechtěla.
„Proč jen to tak je? Tři děti jsme s manželem vychovali, dřeli jsme se pro ně. Všechny jsme postavili na nohy! Všichni mají vysokou školu, slušná místa. A teď? Na stáří mi nedají pokoj ani pomoc.“
„Vasile, proč jsi mě tak brzo opustil? S tebou to bylo nějak lehčí,“ pomyslela si Anna Sedláčková ke svému zesnulému muži.
Srdce se jí sevřelo a ruka automaticky sáhla po lécích. „Zbývá jen jedna nebo dvě kapsle. Kdyby mi bylo fakt zle, nemám čím si pomoct. Musím do lékárny.“
Pokusila se vstát, ale hned klesla zpět do křesla – hlava se jí točila jako kolotoč.
„Nic, za chvíli zabere prášek a bude líp.“
Jenže čas plynul a líp jí nebylo.
Anna Sedláčková vytočila číslo nejmladší dcery.
„Natálko…“ stačila do telefonu špitnout.
„Mami, jsem na poradě, zavolám později!“
Pak zkusila syna.
„Honzo, je mi nějak špatně. A došly mi léky. Mohl bys po práci…?“ Syn ji ani nedoposlouchal.
„Mámo, já nejsem doktor, a ty taky ne! Volej záchranku, nečekej!“
Anna Sedláčková těžce vzdychla. „No… má pravdu. Jestli se za půl hodiny nezlepší, zavolám sanitku.“
Opatrně zaklonila hlavu a zavřela oči. Aby se uklidnila, začala v duchu počítat do sta.
Zdálo se jí, že z dálky slyší nějaký zvuk. Co to je? Aha, telefon!
„Haló?“ vydechla s námahou.
„Aničko, ahoj! Tady Péťa! Jak se máš? Nějak mi bylo úzko, tak jsem ti chtěl zavolat.“
„Péťo, je mi nějak zle.“
„Hned jsem u tebe! Dokážeš otevřít dveře?“
„Péťo, už dlouho je nemám zamčené.“
Anna Sedláčková upustila telefon. Neměla sílu se pro něj sehnout.
„Ať si leží,“ pomyslela si.
Před očima jí jako ve filmu proběhly vzpomínky: tady je jako mladičká studentka první ročník ekonomické školy. A tady dva pohlední kadeti vojenské akademie, nějak divně s balónky v rukou.
„To je k smíchu,“ vzpomněla si tehdy Anička. „Takový chlapáci a s balónkama!“
Aha, jasně! Bylo 8. května! Slavnostní průvod, lidová veselice! A ona mezi těmi dvěma balónky – Péťou a Vasilem.
Tehdy si vybrala Vasila. Prostě byl průbojnější, zatímco Péťa byl uzavřený a stydlivý.
Pak je osud rozehnal: s Vasilem odjeli sloužit do středních Čech, Péťa dostal umístěnku do Německa.
Setkali se až v rodném městě, když oba muži šli do důchodu. Péťa celý život zůstal sám – bez ženy, bez dětí.
Když se ho ptali, jak to, že se neoženil…
Vždycky jen mávl rukou a utrousil nějaký vtípek:
„Mám smůlu na lásku, asi bych měl začít hrát karty.“
Anna Sedláčková zaslechla hlasy. S námahou otevřela oči.
„Péťo!“
A vedle něj doktor ze záchranky.
„Bude jí líp. Vy jste její manžel?“
„Ano, ano!“
Lékař dával Péťovi pokyny.
Ten jen seděl a držel Aničku za ruku, dokud se jí neulevilo.
„Děkuju, Péťo! Už je mi mnohem líp!“
„To je dobře! Tady máš čaj s citrónem!“
Péťa nikam neodešel. Vařil v kuchyni a staral se o Annu. I když se jí už dařilo lépe, bál se ji nechat samotnou.
„Víš, Aničko, já tě celý život miloval. Proto jsem se nikdy neoženil.“
„Ach, Péti, s Vasilem jsme spolu žili dobře. Vždy jsem ho ctila. Měl mě rád. Ty jsi mi to v mládí neřekl. Nevěděla jsem, co ke mně cítíš. Ale co na tom teď záleží? Všechno je pryč, léta utekla.“
„Aničko, prožijme spolu, co nám zbývá. Budeme šťastní, dokud nám Bůh dá čas.“
Anna Sedláčková položila hlavu Péťovi na rameno, stiskla mu ruku. „Tak jo!“ Rozesmála se šťastným smíchem.
Za týden konečně zavolala dcera Natálie.
„Mami, co se děje? Volalas, nemohla jsem hned vzít, pak jsem se zamotala, zapomněla…“
„Ach, to nic. Už je vše v pořádku. Když už se ti ozvalo, chci tě připravit na překvapení – vdávám se!“
V telefonu nastalo ticho, jen bylo slyšet, jak dcera lapá po dechu a hledá slova.
„Mami, ty seš normální? Už dávno bys měla být na hřbitově a ty se chceš vdávat?! A kdo je ten šťastlivec?“
Anna Sedláčková se celá sevřela, oči jí zalily slzy. Ale našla sílu odpovědět klidným hlasem:
„To je moje věc!“
A položila sluchátko.
Pak se otočila k Petrovi. „Tak, dneska přiletí všechny tři. Připrav se na obranu!“
„Zvládneme to! Co nás nezabije, to nás posílí!“ zasmál se Petr.
Večer se skutečně objevili všichni tři: Honza, Irena a Natálie!
„No, mami, představ nám svého donchuána!“ začal jedovatě Honza.
„Proč představovat? Mě přece znáte,“ vyšel z pokoje Petr. „Miloval jsem Aničku odmala, a když jsem ji minulý týden viděl v tom stavu, pochopil jsem, že ji nesmím ztratit. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila.“
„Poslechněte, vy starej šašku, vy se úplně zbláznili? Jaká láska v takovém věku?!“ vyjekla Irena.
„Jaký to věk?“ klidně se zeptal Petr. „Je nám sedmdesát, pořád máme před sebou kus života. A vaše maminka je pořád kráska!“
„Chápu to správně, že se vám líbí hlavně ten její byt, že ano?“ pronesla profesionálním tónem Natálie.
„Děti, božího trestu se nebojíte, co má společného můj byt?! Všichni máte vlastní bydlení!“
„Každopádně”Ale děti, místo aby litovaly svého chování, jen nechápavě kroutily hlavami a přemýšlely, jaká láska může být v sedmdesáti letech.”