Prodavač ovoce otevřel krabici. Z ní vykoukla malá hlavička. Obrovské vystrašené oči téměř stékaly jako dvě velké kapky.
— Nic nežere, asi ji odtrhli od kočky a vyhodili. A kožešinka se jí slepila, protože žila v bedně od švestek.
Zákaznice nic neřekla a odešla. Muž smutně zakroutil hlavou: „Ani v ženách už není lítosti.“ Ale za chvíli se vrátila. „Nemůžu přestat myslet na vaše kotě,“ řekla a podala hadřík:
— Zabalte ten „výrobek“.
— Vezmete si ho? — zaradoval se muž. Opatrně zabalil kotě a jako dítě ho podal ženě.
— To je milosrdné, milosrdné. Dobře se vám povede, — opakoval.
Žena se shovívavě usmála: — To jsem si teda našla dobrotitelku. Ještě nevím, jak se na ten „dárek“ bude dívat manžel. A ještě se můžeme ocitnout na ulici.
A jako by se dívala do vody. Kotě se nehodilo. I když bylo vykoupané, učesané a nakrmené, stále vypadalo žalostně a nevzhledně.
— Co je tohle za tvora? — s odporem odstrčil manžel kotě, když se mu snažilo vylézt na nohu. Podezřelé škrábání drápků odvrátilo manželé od seriálu. Nové, drahé tapety byly ohroženy.
— A tebe co, přemohly myši? K čemu nám to je v bytě s jedním pokojem? — vyčítal manžel ženě.
Vzal kotě za kůži, muž zmateně a s odporem hleděl na bezmocné tvorstvo visící v jeho rukou:
— Ať je zítra pryč.
Valentina už svého nálezu také litovala. Ale zdola na ni hleděly slzavé oči, malé tlapky prosebně tlačily její nohu, a tak pronikavé předení vydávalo hubené tělíčko, že se v jejím srdci rozlila teplá slza soucitu. Sklonila se, pohladila ho.
Povzbuzené laskáním kotě vyšplhalo do náruče, zabořilo nos do teplé dlaně paní. „Ze soucitu ke tvůrci milosti,“ vzpomněla si Valentina na slova matky a obhájila tím svůj čin, uklidnila se.
Zazvonil telefon:
— Babičko, přijď k nám na čaj!
Valentina tiše, aniž by rozptýlila manžela ze seriálu, vklouzla ke dveřím.
Syn bydlel nedaleko, přes silnici. Kateřina už stála u svého domu a radostně mávala rukou. Najednou velké černé auto sjelo na obrubník. Dětské tělíčko se zvedlo do vzduchu. Valentina zkameněla. Nemohla křičet ani se pohnout.
Jediné oči, jako při zpomaleném natáčení, vstřebávaly každý záběr: nějaká žena zvedla dívku. Malé ruce křečovitě objaly její krk. Živá! Muž se ztěžka dostal z auta. Opilý. Syn běžel naproti. V uniformě.
Třesoucíma se rukama se pokusil vytáhnout zbraň z pouzdra a náhle ho zastavil výkřik:
— Ne!!!
Matka stála přes silnici, ale zdálo se mu, že ho odhání prudce nataženýma rukama.
Přiběhli lidé, postavili se mu do cesty, odvedli opilého řidiče. Valentina necítila nohy. Ale šla… nebo ji nesli? Ke Kateřině! Doktor už dívenku vyšetřoval, prohmatával každý kousek:
— Všechno v pořádku. Žádné zlomeniny. Také žádné silné pohmožděniny.
— Ale proč mlčí?! — třásla se snacha.
— Polekala se. Je třeba ji rozptýlit, — navrhl doktor.
— Hned, hned.
Valentina pospíchala domů. Vběhla, popadla kotě, cestou vyprávěla manželovi, co se stalo. Stihla to. „Sanitka“ ještě neodjela. V očích dítěte se třásl strach. Opatrně rozevřela její ruce, vložila tam kotě. Kateřina přenesla pohled. Prstíky se zachvěly, pohladily měkkou srst. V odpověď se ozvalo milé „Mňau-mňau-mňau“. „Moura,“ pronesla tiše dívka. Doktor si úlevně vydechl. Valentina dala průchod slzám — teď už mohla.
Katka kotě nepouštěla z rukou. Noc strávili v nemocnici. Ráno je pustili domů se zprávou: „Děvčátko se narodilo pod šťastnou hvězdou.“
„Milosrdenství pro ty, kdo milosrdenství tvoří,“ zašeptala Valentina…