Prodavač ovoce otevřel krabici. Z ní vykoukla kočičí hlavička. Ohromné vystrašené oči se zdály, jako by se každou chvíli rozplynuly na dvě velké slzy.
„Nic nejí, asi ji odtrhli od matky a vyhodili. Její srst je slepená, protože žila v krabici od švestek.” Kupující žena bez slova odešla. Muž smutně zakroutil hlavou: „Ani ženy už nemají soucit.” Ale po chvíli se vrátila. „Nemohu přestat myslet na vaše kotě,” řekla a podala mu hadr: „Zabalte mi ho.”
„Vezmete si ho?” potěšil se muž. Opatrně zabalil koťátko a podal ho ženě jako dítě. „Vážně, Bůh vám to oplatí,” opakoval. Žena se shovívavě usmála: „Jaká já to jsem dobroditelka. Ještě nevím, jak se na ten ‘dárek’ podívá můj muž. Můžeme skončit oba na ulici.” A měla pravdu. Koťátko doma nesedělo. I když bylo vykoupané, učesané a nakrmené, stále vypadalo bídně a neupraveně.
„Co je tohle za malé strašidlo?” znechuceně odstrčil muž kotě, když se mu snažilo vlézt na nohu. Podezřelé škrábání drápků je vyrušilo od televizního seriálu. Ohroženy byly nové, drahé tapety. „Copak máš problém s myšmi? Na co potřebujeme kočku v jednopokojovém bytě?” vyčítal muž ženě.
Uchopil kotě za kůži na hřbetě a s nechápavým znechucením zíral na bezmocné, visící zvíře:
„Zítra už tu nebude.”
Valérie už sama byla z nálezu nešťastná. Ale pohled do těch uplakaných očí, malá tlapička žádající o pozornost a tiché předení zapůsobilo na její city. Sklonila se a pohladila je.
Posilněné pohlazením se kotě vyšplhalo na její ruce a zabořilo čumáček do teplé dlaně. „Není slitování pro toho, kdo neprokázal milosrdenství,” vzpomněla si Valérie na matčina slova a uspokojila se svým rozhodnutím.
Zazvonil telefon:
„Babi, přijď na čaj!”
Valérie se potichu, aby nerušila manžela od seriálu, vyplížila z bytu.
Syn bydlel blízko, za silnicí. Káťa už stála před domem a radostně mávala. Najednou velké černé auto sjelo na krajnici. Dětské tělo bylo vyhozeno do vzduchu. Valérie ztuhnula. Nemohla křičet, ani se pohnout.
Oči jako by ve zpomaleném obraze vstřebávaly každý okamžik: nějaká žena zvedla děvčátko. Malé ručičky se pevně sevřely kolem jejího krku. Živá! Muž s obtížemi vystoupil z auta. Opilý. Naproti němu běžel syn, v uniformě.
Třesoucími rukama se snažil vytáhnout zbraň z pouzdra a najednou klopýtnul o matčin křik: „Ne!!!” Matka stála za silnicí, ale jemu se zdálo, že ho odhání nataženými pažemi.
Seběhly se lidé, postavili se mu do cesty, odvedli opilého řidiče. Valérie necítila nohy. Ale šla… nebo ji nesli? Ke Kátě! Lékař už dívku prohlížel, kontroloval každou kůstku: „Je v pořádku. Žádné zlomeniny. Ani vážné modřiny.”
„Proč nic neříká?” třásla se snacha.
„Je vyděšená. Musíte ji rozptýlit,” navrhl doktor. „Už jdu, už jdu.”
Valérie rychle spěchala domů. Vběhla, popadla kotě a přitom vyprávěla manželovi, co se stalo. Stihla to. Sanitka ještě neodjela. V dětských očích se mísil strach. Opatrně rozevřela její ruce a vložila do nich kotě. Káťa svůj pohled změnila. Prstíky se pohnuly, pohladily jemnou srst. Ozvalo se jemné „Mňau-mňau”. „Micka,” zašeptala dívka. Doktor si úlevně oddychl. Valérie dala průchod slzám — teď už mohla.
Káťa kočičku nepustila z rukou. Noc strávily v nemocnici. Ráno je propustili s poznámkou: „Dívka se narodila pod šťastnou hvězdou.”
„Milosrdenství prokazujícímu milosrdenství,” zašeptala Valérie…