Pro ni můj syn cizí. Proč tchyně dělí vnoučata na “svá” a “cizí”?
Nevím, jak začít toto vyznání. Žijeme spolu jako rodina, spojeni jednou krví. Ale ve skutečnosti jsme jako na opačných stranách barikády. Nejsme nepřátelé, nejsme cizí, ale ani pravá rodina to asi nikdy nebude.
Jmenuji se Jana, je mi 30. S manželem máme úžasného chlapečka – Honzíka, jsou mu tři a půl roku. Veselý, hodný, zvídavý kluk. Už zná písmenka, skládá slova, krásně maluje, nezlobí, uklízí si hračky. Jsme na něj pyšní. Ale je tu jedno “ale”. Pro jeho babičku, mou tchyni, je jako vzduch. Jako by neexistoval.
Nevím, čím jsem jí ublížila. Tím, že nejsem její dcera, ale “jen” žena jejího syna? Nebo tím, že bydlíme u nich, dokud jsem na mateřské, a na vlastní byt ještě nemáme?
Ona má dceru – Veroniku. A její rodina je pro tchyni středem vesmíru. Každý jejich krok je událost, každé prdění je výkon století. Vnuk od dcery je zlaté dítě, zázrak, génius a smysl jejího života. Můj syn je zřejmě jen takový poloviční vnouček.
Každé ráno se tchyně chystá – jako na směnu – a letí za dcerou. Tam hlídá vnoučka, vodí ho na kroužky, plavání, angličtinu, výtvarku. Tam jsou buchty, polévky, palačinky, pohádky a hračky. Tam je babičkou roku. U nás je to unavená, lhostejná žena, která jen kritizuje: špatně jsem uvařila, špatně uklidila, špatně s dítětem komunikuju.
Vařím doma – a pak s překvapením zjišťuji, jak mizí krabičky s jídlem. “To je pro Veroniku, ona je zaneprázdněná, nemá čas vařit.” Já prý zahálím, když “stejně sedím doma”.
Na moje zavařování ohrnuje nos: “Verončiny byly lepší. Ty dáváš moc octa.” Ale sklenice stejně bere. Kdyby se jí nelíbily, tak by si je nevzala, ne?
Ale nejbolestivější je to s dětmi… Mě nemusí mít ráda, to bych přežila. Ale dítě? Když jsou oba kluci spolu – můj Honzík a syn švagrové – začne přehlídka srovnávání. “Podívej, Jakub umí říkanku! A Honzík proč mlčí?” – i když můj syn právě zazpíval písničku. “Jakub už jí sám!”, i když Honzík lžící jí dávno, sám a čistě. Pořád slyším: “Ale u Veroniky…”
Na Vánoce dala mému synovi levnou plastovou autíčko. Takové, co koupíš ve stánku za rohem. Jakubovi dál drahé autíčko na dálkové ovládání. Krabice byla třikrát větší. Honzík rozdíl nechápal. Měl radost ze svého autíčka, jezdil s ním, smál se. Jakub svůj dárek hodil na gauč a šel hrát na tablet. Je zvyklý, že má vždycky to nejlepší. Můj kluk se raduje z toho, co dostal, protože není rozmazlený.
A tak chodím každý den bytem, kde zatím bydlíme, a koušu se do rtů. Nechci dělat scény. Nechci manželovi dělat scény – je to hodný chlap, miluje nás, dělá, co může. Ale jak jeho matce vysvětlit, že její chování ničí nejen mě, ale i našeho syna?
Proč, řekněte, v některých rodinách babičky milují vnoučata stejně, a v jiných je dělí podle krve, podle toho, jestli jsou od “jejich” dcery? Vždyť můj syn má stejné příjmení, stejnou krev. JejNaše děti by měly mít babičku, která je miluje bez výjimky, ne jen tu, která si vybírá, koho bude považovat za svého.