– Proč sedíš v takové zimě? – zeptala se paní Jarmila Nováková, zamračila se na ledový vítr.
Dívka zvedla oči k ní a smutně pohlédla. Jarmile bylo asi čtyřicet pět let, nepůsobila starší. Vypadala krásně a upraveně, ale přesto trochu smutně.
– Omlouvám se, odejdu, pokud překážím! – odvětila dívka.
– Nevyháním tě. Jen se ptám, proč tu sedíš? Venku je přece zima! – zeptala se žena měkčeji.
Ten den byl obzvláště chladný, vítr hvízdal. Nebylo vhodné v takovém počasí jen tak posedávat na lavičkách.
– Nemám kam jít! – řekla dívka a rozplakala se.
Jmenovala se Veronika. Skutečně neměla žádné místo, kam by se uchýlila. Před pár dny ji otec vyhodil z domova. Přijela do Prahy, aby se mohla uchýlit k tetě z matčiny strany.
Matka Veroniky zemřela před třemi lety. Po její smrti otec začal hodně pít. Vztahy s ním se den ode dne zhoršovaly, a po třech letech už byly nesnesitelné.
Její otec Jiří často domů vodil podivné přátele. Někdy se k ní chovali nevhodně, stěžovala si, ale otec nehnul prstem, aby jí pomohl. Musela se bránit sama. Po poslední potyčce s jeho „kamarády“ ji otec prostě vyhnal z domu.
– Zmiz! Tady tě nikdo nechce! – křičel.
Veronika odjela k tetě Janě s nadějí, že jí poskytne útočiště, ale v jejím bytě nebylo místo pro dalšího člověka. Měla tři vlastní děti. Navíc teď s nimi bydlela tchyně a švagrová s dcerou. Všechny se tísnily ve třípokojovém bytě.
Teta neměla na výběr, než říct své neteři, aby se vrátila k otci.
– Jeď zpátky, otec tě určitě přijme. Popláč si, pokud to pomůže. Omlouvat se budeš, jestli bude potřeba. Vidíš, u nás místo není. Promiň, drahá. Máš právo žít v otcově bytě. Musí to pochopit! – řekla, aniž by ji pozvala na čaj.
Veronika odešla. Cítila se velmi zraněně, ale nechtěla se vrátit k otci. Nic dobrého ji tam nečekalo.
Bloudila zasněženými ulicemi města, dokud se neunavila. Chvíli si chtěla odpočinout na lavičce, když k ní přistoupila cizí žena.
– Jak to, že nemáš kam jít? Vždyť jsi ještě mladá! Nemáš rodiče?
Veronice bylo osmnáct. Studovala na odborné škole, právě měla prázdniny. Nezvážila vše pořádně, když ve spěchu odešla z domova. Až během této procházky si uvědomila, jak to teď bude těžké.
– Už ne, – řekla tiše a opřela se hlavou o kolena.
Seděla na lavičce, nohy přitisknuté k tělu, aby se zahřála. Ruce už měla modré od chladu. Z nosu jí tekly slzy. Na řasy se jí lepily padající sněhové vločky.
Jarmile bylo dívky líto. Měla syna o něco staršího. Nebylo správné nechat děti v nouzi, i když nejsou vlastní.
– Pojď ke mně. Ohřeješ se u čaje, jinak se třeseš zimou! – nabídla.
Veronika přijala. Společně vystoupali do druhého patra, kde Jarmila bydlela. Měla prostorný byt, ale důležitější bylo, že tam bylo teplo. Dívka se konečně mohla zahřát.
– Dáš si guláš? – nabídla hostitelka.
Veronika jen vděčně kývla. Naposledy jedla včera večer. Jakmile před ní postavila talíř s horkým gulášem, vrhla se na něj, jako by nejedla celý rok.
Po jídle vyprávěla Jarmile, co se jí stalo. Jarmila Nováková jen nesouhlasně zakroutila hlavou.
– Je to smutné. Víš co, zůstaň u mě. Místa máme dost. Syn je teď na vojně, vrátí se až za dva měsíce. Máme tři pokoje. Zůstaň, než si něco vymyslíš.
– Kde je váš manžel? – zeptala se host.
– Zemřel před pěti lety. Stále mi chybí. Je mi často samotné smutno, víš? Ve dvou je to lepší. Takže můžeš u nás zůstat. Budu ráda za společnost. A Vojtje taky. Viď, Vojtjo? – obrátila se na zrzavého kocoura u stolu.
Veronice bylo trochu trapně, ale souhlasila. Neměla kam jít. Nikdo ji nechtěl. Tak začaly žít spolu.
Jarmile se Veronika hned zalíbila. Byla zdvořilá a slušná. Matčina výchova nezmizela ani po třech letech s otcem alkoholikem.
Veronika byla pečlivá, nebála se domácích prací. Uklízela pečlivě, myla nádobí a ráda se učila vařit.
Opravdu musela přestat studovat, ale rozhodla se příští rok zkusit jinou školu.
Jarmila Nováková jí našla práci na dobu, kdy nestudovala. V nedalekém obchodě pracovala její dobrá známá. Vzala Veroniku jako prodavačku bez zkušeností, ale později Jarmile na ulici poděkovala.
– Doporučila jste mi skvělou pracovnici! Pracovitá, skromná, chytrá.
Veronika byla Jarmile velmi vděčná. Často jí říkala, jak moc si toho váží. Snažila se pomoci vším, co mohla, aby se necítila jako přítěž. Staly se přítelkyněmi.
I kocour Vojtěch se s ní sblížil. Rád s ní spal v jedné posteli. Všude ji následoval.
Po dvou měsících se syn Jarmily vrátil z vojny. Když přišel domů v uniformě s kyticí pro matku, Veronika ho spatřila poprvé. Doteď si ho prohlížela jen na fotografiích v obýváku. Byl velmi pohledný.
Po objímání s matkou si Míša všiml hosta.
– Ahoj, a kdo jsi ty? – zeptal se ji překvapeně, když uviděl drobnou blondýnku v domácích šatech.
– Och, to je naše hosta, jmenuje se Veronika. Je to dlouhý příběh. Zůstane s námi chvíli. Doufám, že si budete rozumět! Nech ji na pokoji, je moc milá!
– Neměl jsem to v plánu! Myslel jsem, že jsi mi během služby sestřičku pořídila! Kdybych věděl, vzal bych i květiny! – řekl se smíchem a zamával na ni. – Rád tě poznávám!
Veronika nemohla reagovat. Stála a dívala se na něj. Okamžitě se jí zalíbil. Po několika vteřinách se vzpamatovala a odvrátila pohled.
Po návratu z armády Míša zesílil a vyrostl do statného muže. I matka byla překvapená, jak se změnil. Veronika v něm viděla svůj ideál. Opravdu, říká se, že armáda dělá z chlapců muže.
Po týdnu odpočinku také začal hledat práci. Plánoval na podzim zkusit univerzitu, ale chtěl si něco vydělat, ne žít z matčiných peněz.
Tak žili společně. Potkávali se ráno a večer, přes den byli v práci.
Míša a Veronika si rychle porozuměli. Byli skoro stejně staří. Měli spoustu společných zájmů. Večer často mluvili o ničem nebo sledovali filmy. Ani nevěděli, jak se sblížili, ale ne jako sourozenci.
Veronika se neodvážila udělat první krok, bála se urazit Jarmilu. Míša také váhal, nevěděl, zda jeho city jsou oboustranné. Matka si vše všimla. Viděla, že mezi nimi roste něco víc než přátelství, ale nezasahovala.
Jednou večer na to Jarmila myslela. Přemýšlela, zda by se jí Veronika líbila jako snacha? Ano, měla mnoho kvalit, které si jako tchyně přála. Jarmila se tedy rozhodla, že jim trochu pomůže.
Když přišlo léto, koupila dva zájezdy k moři. Chtěla jet s Míšou, ale na poslední chvíli řekla, že má v práci důležité povinnosti. Nemohla se uvolnit. Pod tímto předtextem poslala na dovolenou Míšu s Veronikou.
– Nenech ji uniknout! Jinak ti ji vezmou! – se smíchem řekla synovi na odjezdu.
Míša vše pochopil. Matka to trefila. Domů se vrátili jako zamilovaný pár a po měsíci oznámili zasnoubení.
I když se to některým zdálo ukvapené, Jarmila neprotestovala.
Koneckonců, dobré snachy nejsou běžné. Někdy se objeví na lavičce v zimě, ale to je vzácnost. Měla štěstí. A Míša taky.
Sousedé si za zády šuškali. Někteří známí Jarmile říkali do očí, že syna provdala za chudou přítěž. Říkali, že udělala chybu, ale ona věděla, že to bylo správné.
Ani po mnoha letech nelitovala, že tehdy vzala tu promrzlou dívku z ulice. Stala se věrnou ženou jejímu synovi. Milovala ho celou svou duší. Darovala Jarmile tři úžasné vnoučata a spoustu milých vzpomínek.