Středa, 15. listopadu
Večer v našem útulném domě v Brně byl tichý a poklidný. Právě jsem, Alena, umyla nádobí po večeři, můj manžel Petr si hrál s naším synem Jakubem v šachy a mladší dcera Anežka ukládala panenky. Náhle se ozval zvonek u dveří a tento zvuk se stal začátkem skutečného rodinného dramatu. Moje matka, Jarmila, vtrhla do našeho života s obviněními, která vše obrátila vzhůru nohama. Její slova o svědomí a dědictví mi dosud zní v uších a bolest z nespravedlnosti mi trhá srdce.
Petr a já jsme se na sebe podívali – návštěvy v tuto hodinu jsme nečekali.
„Snad sousedi?“ navrhl Petr a šel otevřít.
Ale na prahu stála moje matka, Jarmila, s přísným výrazem ve tváři.
„Maminko?“ podivila jsem se. „Co se děje?“
„Děje, a jak!“ odsekla a rozhodně zamířila do kuchyně. „Myslela jsem, že na to přijdeš sama, ale zřejmě ne!“
„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně, zatímco uvnitř rostl neklid.
„Jak je na tom tvoje svědomí?“ vybuchla matka nečekaně. „Nechceš se podělit?“
„Podělit? O co? Mamko, řekni to narovinu!“ hleděla jsem na ni v naprostém údivu.
Petr, pochopiv, že rozhovor nebude lehký, se potichu vrátil k Jakubovi a nechal nás o samotě.
„Dám ti čaj?“ nabídla jsem, snažíc se uvolnit napětí.
„Dej mi vodu,“ zamumlala matka a její ostrý tón naznačil, že lehký rozhovor to nebude.
„Jak je na tom tvoje svědomí?“ zopakovala s přimhouřenýma očima. „Kdy se podělíš?“
„Mamko, opravdu nevím, o čem mluvíš. Mluv jasně!“ začala jsem ztrácet trpělivost.
„Dostala jsi dědictví po tetě Věře, ale s rodinou se dělit nehodláš! Chceš si nechat všechno pro sebe?“ konečně vyjádřila své obvinění.
Ztuhla jsem. Před devíti měsíci moje teta Věra, matčina sestra, mi odkázala byt, chatu a úspory. Bylo to její rozhodnutí a já ho považovala za spravedlivé, protože jsem se o ni v posledních letech starala.
„Proč bych se měla s někým dělit, když mi teta Věra všechno odkázala?“ oponovala jsem.
„To tedy ne!“ rozhořčila se matka. „Byt, chata, peníze – všechno pro tebe! A já jsem přece její sestra, právoplatná dědička! Ano, neměly jsme se v lásce, ale to přece neznamená, že vše má připadnout jen tobě. A tvoje sestra Markéta? Proč pro ni nic?“
„Mamko, podle zákona bys mohla dědictví nárokovat jen jako důchodkyně nebo pokud bys byla na tetině výživě. Ale ty ještě pracuješ! A Markéta k tomu nemá žádný vztah,“ odpověděla jsem klidně.
„Takže si to všechno necháš?“ její hlas se třásl vztekem.
„A proč ne? Když Markéta před třemi lety vyhrála v loterii dvě stě tisíc, taky se s nikým nedělila,“ připadla jsem na řadu já.
„Nesrovnávej! Dvě stě tisíc a tvoje dědictví – to je nebe a země!“ utrhla se matka, vyskočila a bez rozloučení práskla dveřmi.
Zůstala jsem v kuchyni sama, ohromená. Já a Markéta, moje mladší sestra, jsme vždy byly rozdílné. Jsem o pět let starší, vystudovala jsem lékařskou fakultu a pracuji jako pediatr v soukromé klinice. Markéta se vdala hned po škole, porodila dva syny, Davida a Filipa, a nikdy nepracovala. S Petrem jsme po svatbě bydleli v domě, který postavil s pomocí rodičů. Když se narodil Jakub a pak Anežka, moje tchyně, Libuše, se o vnoučata starala, abych mohla dokončit studia a začít pracovat. Bez ní bychom to nezvládli.
Matka vždycky tvrdila, že já mám všechno snadné, zatímco Markétě se nedaří. Markéta s manželem a dětmi žije v rodinném domě a všechen rodičovský podpor spolkne ona. Dědictví po tetě Věře se pro matku stalo trnem v oku. Upravdu věřila, že bych se měla s Markétou rozdělit, a nepřestávala mě přesvědčovat.
„Aleno, musíš pochopit, že dát Markétě polovinu, je čestné a správné,“ opakovala pořád dokola.
„Dobře, mamko, a co váš dům, kde bydlíš s tátou a Markétou? Komu připadne?“ zeptala jsem se.
„To je Markétin podíl, ani na to nemysli,“ odpověděla rozhodně.
„Proč ne půl na půl?“ rozhořčila jsem se.
„Protože ty už máš dům!“ odvětila.
„To není můj dům, patří Petrovi! A co bude moje?“ pokoušela jsem se ji přimět k zamyšlení.
„Co ti chybí? Dům máš, děti rostou, tchyně pomáhá. Co víc ještě potřebuješ?“ její slova řezala jako nůž.
„Ale to není vaše zásluha! Dům je Petrova práce, s dětmi pomáhá Libuše. A vy? Seděla jsi někdy s Jakubem nebo Anežkou? Všechno dělala tchyně, dokonce kvůli nám přestala pracovat!“ nedokázala jsem potlačit emoce.
„Já s otcem jsme tě vychovali,“ hodila na mě matka.
„A Markétu taky, a pořád jí pomáháte. A teď mi chcete vzít to, co jsem získala svou prací a péčí. Kolikrát navštívila Markéta tetu Věru, když byla nemocná? Kdo ji vozil do nemocnice? Já, ne Markéta!“ hlas se mi třásl.
„A co s tím hodláš dělat?“ zeptala se matka.
„Chatu opravují Petr s tátou, v létě tam bude Libuše s dětmi a my budeme jezdit na víkendy. S bytem jsme se ještě nerozhodli,“ odpověděla jsem.
„Tak tam nastěhuj Markétu s rodinou! Budou platit nájem,“ navrhla.
„Ne, mamko. Pokud bych měla byt pronajímat, tak ne Markétě. Mohli by si vzít hypotéku, pokud chtějí bydlet sami,“ namítla jsem.
„A z čeho budou splácet?“ podivila se.
„Markéta by mohla začít pracovat, její synové už jsou velcí,“ řekla jsem.
„Kam by šla? Nemá žádnou kvalifikaci,“ odsekla matka.
„Tak co, bude sedět doma až do důchodu?“ zeptala jsem se.
„Nemá každý to štěstí jako„Jestli chceš vědět, kde máš štěstí, podívej se na Markétu, která se nikdy nemusela o nic snažit, a přesto pořád chce víc.“
