Večer v našem útulném domě v Brně byl klidný a příjemný. Já, Alena, jsem právě umyla nádobí po večeři, můj manžel Petr si hrál s naším synem Jakubem v šachy a mladší dcera Terezka ukládala panenky. Najednou se ozval zvonek u dveří, a ten zvuk se stal začátkem skutečného rodinného dramatu. Moje matka, Marie Pavlovna, vtrhla do našeho života s obviněními, která všechno obrátila vzhůru nohama. Její slova o svědomí a dědictví mi dosud zní v uších a bolest z nespravedlnosti mi svírá srdce.
S Petrem jsme na sebe pohlédli – hosty v tuto hodinu jsme nečekali.
„Možná sousedi?“ navrhl Petr a šel otevřít dveře.
Ale na prahu stála moje matka, Marie Pavlovna, s přísným výrazem ve tváři.
„Mami?“ podivila jsem se. „Co se děje?“
„Děje se, a ještě jak!“ odsekla a rozhodně zamířila do kuchyně. „Myslela jsem, že na to přijdeš sama, ale jak vidím, ne!“
„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se zmateně, zatímco uvnitř ve mně rostl neklid.
„Jak to máš se svědomím?“ vyjela na mě matka. „Dělit se nechceš?“
„Dělit se? Čím? Mami, řekni mi to jasně!“ hleděla jsem na ni v naprostém údivu.
Petr, pochopiv, že rozhovor bude těžký, se potichu vrátil k Jakubovi a nechal nás o samotě.
„Dám ti čaj?“ navrhla jsem, snažíc se uklidnit napětí.
„Dej mi vodu,“ zabručela matka, a její ostrý tón jasně naznačil, že lehká konverzace nebude.
„Jak to máš se svědomím?“ zopakovala, přivírajíc oči. „Kdy se rozdělíš?“
„Mami, opravdu nerozumím, co po mě chceš. Mluv přímo!“ začala jsem ztrácet trpělivost.
„Dědění po tetě Janě jsi dostala, ale s rodinou se dělit nehodláš! Chceš si nechat všechno pro sebe?“ konečně vystřelila.
Ztuhla jsem. Před devíti měsíci moje teta Jana, sestra mé matky, mi odkázala byt, chatu a úspory. Bylo to její rozhodnutí, a já ho považovala za spravedlivé, protože jsem se o ni v posledních letech starala.
„Proč bych se měla s někým dělit, když teta Jana všechno odkázala mně?“ namítla jsem.
„Tak to tedy!“ rozhořčila se matka. „Byt, chata, peníze – vše pro tebe! A já, mimochodem, jsem její sestra, právoplatná dědička! Ano, neměly jsme se rády, ale to neznamená, že bys měla všechno dostat jen ty. A tvoje sestra Markéta? Proč jí nic?“
„Mami, podle zákona bys mohla žádat dědictví jen v případě, že bys byla na důchodu a byla na tetině podpoře. Ale ty ještě pracuješ! A Markéta k tomu vůbec nemá co mluvit,“ odpověděla jsem klidně.
„Takže si všechno necháš?“ její hlas se třásl vztekem.
„A proč ne? Když Markéta před třemi lety vyhrála v loterii půl milionu, taky se s nikým nedělila,“ připomněla jsem.
„Nesrovnávej! Půl milionu a tvoje dědictví – to je nebe a dudy!“ odsekla matka, vyskočila a bez rozloučení práskla dveřmi.
Zůstala jsem sama v kuchyni, otřesená. Já a Markéta, moje mladší sestra, jsme vždycky byly rozdílné. Já jsem o pět let starší, vystudovala jsem lékařskou fakultu a pracuju jako dětská lékařka v soukromé ordinaci. Markéta se vdala hned po škole, porodila dva syny, Ondřeje a Davida, a nikdy nepracovala. S Petrem jsme po svatbě bydleli v domě, který postavil s pomocí svých rodičů. Když se narodil Jakub a pak Terezka, moje tchyně, Zdeňka Josefovna, se o vnoučata starala, abych mohla dostudovat a nastoupit do práce. Bez ní bychom to nezvládli.
Matka však vždycky tvrdila, že mám všechno zadarmo, zatímco Markétě se nedaří. Markéta s manželem a dětmi bydlí v rodinném domě a veškerá pomoc rodičů jde jí. Dědění po tetě Janě se pro matku stalo trnem v oku. Upřímně věřila, že bych se měla s Markétou rozdělit, a nepřestávala mě přemlouvat.
„Aleno, musíš pochopit, že dát Markétě polovinu – to je spravedlivé a ušlechtilé,“ opakovala znovu a znovu.
„Dobře, mami, a co váš dům, kde bydlíš s tátou a Markétou? Komu připadne?“ zeptala jsem se.
„To je Markétin podíl, ani na to nemysli,“ řekla rozhodně.
„Proč ne půl na půl?“ rozčílila jsem se.
„Protože ty už máš dům!“ odpověděla.
„To není můj dům, patří Petrovi! A co budu mít já?“ snažila jsem se jí to vysvětlit.
„Co ti schází? Dům máš, děti rostou, tchyně pomáhá. Co víc potřebuješ?“ její slova bolela jako nůž.
„Ale to vše není vaše zásluha! Dům je Petřin, s dětmi pomáhá Zdeňka Josefovna. A vy? Seděla jsi někdy s Jakubem nebo Terezkou? Všechno dělala tchyně, dokonce kvůli nám skončila v práci!“ nedokázala jsem potlačit emoce.
„My s otcem jsme tě vychovali,“ hodila matka do větru.
„A Markétu taky, a pořád jí pomáháte. A teď mi chcete vzít, co mi právem patří. Kolikrát Markéta navštívila tetu Janu, když byla nemocná? Kdo ji vozil do nemocnice? Já, ne Markéta!“ hlas se mi třásl.
„A co tedy uděláš?“ zeptala se matka.
„Chatu opravují Petr s tátou, v létě tam Zdeňka Josefovna pobude s dětmi a my budeme jezdit na víkendy. Byt jsme ještě nerozhodli,“ odpověděla jsem.
„Tak tam přece nastěhuj Markétu s rodinou! Budou platit nájem,“ navrhla.
„Ne, mami. Pokud byt pronajmeme, tak ne Markétě. Mohli by si vzít hypotéku, když chtějí bydlet sami,“ namítla jsem.
„A z čeho budou splácet?“ podivila se.
„Markéta by mohla jít do práce, synové už jsou velcí,“ řekla jsem.
„Kam by šla? Nemá žádnou profesi,“ odporovala.
„Takže bude sedět doma až do důchodu?“ zeptala jsem se.
„Ne každý má takové štěstí jako ty, se vzděláním a prac”Odpověděla jsem jen tichým povzdechem, protože jsem pochopila, že některé rány se nikdy nezacelí, a odešla do pokoje, abych ukryla slzy před dětmi.”