„Nechceš pomoct vlastní sestře? Je po rozvodu v těžké situaci,“ okřikla matka.
Dvě sestry seděly u kulatého stolu v domě své matky a poslouchaly její výtky.
„Ten tvůj Lukáš je pořádný lemra!“ prohlásila Zdenka Nováková bez servítek. „Dře na směny, ale domů nosí pár halířů!“
„Mami, pro tebe čtyřiadvacet tisíc už nic neznamená?“ ohradila se mladší dcera Karolína.
„Mě to je jedno. Hlavně aby tě uživil,“ odsekla matka a stiskla rty.
„A on mě živí!“ zamračila se dívka.
„Kde? Včera jsi mi ještě půjčovala dva tisíce,“ připomněla Zdenka. „Když tě neuživí, rozveď se! Najdi si někoho schopného! Navíc stačí se na něj podívat – ten chlap jako by vypadl z cirkusu.“
„Mami, to už je přehnané,“ ozvala se poprvé Hana, starší sestra.
„Copak nelžu? Šišňá, zrzavý, a ještě se mu pletou slova,“ ušklíbla se žena. „Karolíno, zasloužíš si víc. Rozveď se, dokud můžeš.“
„Lukáš má zlaté ruce. A na vzhled se nekouká,“ bránila ho Hana. „Máš-li měřit penězi, má byt, auto… a miluje tě, to je vidět.“
Zdenka pohrdavě zvedla obočí. „Ty bys měla mlčet. Třicet let a pořád sama? Za pár let budeš chytat každého, kdo projde!“
Karolína mlčky přejížděla pohledem mezi matkou a sestrou.
„Chvályhodný… Jednopokojový panelák v Ústí, škodovka stará jako Metuzalém,“ procedila Zdenka. „Hanba se ukázat!“
„Karolíno, co na to říkáš ty?“ obrátila se Hana k sestře.
„Asi má mamka pravdu,“ zamumlala dívka, jež dřív manžela hájila. „On… chce, abych si našla práci.“
„Vidíš?!“ Zdenka si položila ruce v bok. „To je teprve začátek!“
„Proč by Karolína neměla pracovat? Málokdo si dnes může dovolit ženu v domácnosti,“ podotkla Hana.
„Proč ho tak urputně bráníš? Líbí se ti?“ zasyčela matka.
„Bojím se, že svým tlačením sestře zničíš život,“ odpověděla Hana klidně.
„Do toho ti nic není!“ zařvala Zdenka. „Karolína si zaslouží krále. Kdyby tě miloval, zajistil by ti ráj. A místo toho – ani vizáž, ani peníze…“
Dívka poslouchala s otevřenými ústy. Matčina slova zapustila kořeny. Za pár dní už Karolína útočila:
„Myslíš, že vyděláváš dost?“
„Proč? Normálně.“
„Já myslím, že ne. Najdi lepší práci.“
„Proč? Mně to stačí.“
„Mně ne! Panelák, oprýskané auto… Sousedům se ani nechce smát!“
„Zvláštní. Dřív ti to nevadilo.“
„Vidím tě jasněji. Láska zaslepovala.“
„Dobrá,“ odbyl ji Lukáš.
Ale Karolína, podněvovaná matkou, tlačila dál.
„Už mě štveš! Nemůžu ti vykouzlit zlaté hory.“
„Chci muže, který se posouvá, ne ustrnulého budižkničemu!“
„Promiň, že nejsem dokonalý.“ Chladně otevřel skříň. „Bal si věci.“
„Kam?“
„Tam, kde tě zasypou diamanty. Nenechám tě trčet s bídákem. Jednou najdeš lepšího.“
Když Lukáš vyhodil Karolínu, Zdenka zuřila:
„Padouch! Věděla jsem to! Ani sis ho neměla brát!“
„Jen jsem chtěla, aby se snažil…“ štkala dcera.
„Hovado! Najdeš si krále. On pak bude brečet u dveří!“
Karolína se nastěhovala do dětského pokoje.
„Co budeš dělat?“ ptala se Hana při návštěvě.
„Najdu boháče. Lepšího než Lukáš.“
„Nech ji! Má trauma!“ okřikla Zdenka starší dceru.
Dva měsíce živila dceru, než zavolala Hanu:
„Pomůžeš sestře? Finančně.“
„Kdo vám radil rozvod? Kdybys držela jazyk za zuby…“
„Ty… ty se opovažuješ?!“ Zdenka si držela srdce. „Ten tvůj lemra! Vypadni! Už tě nechci vidět!“
Karolína se objevila ve dveřích. „Bráníš tomu, kdo mě vyhodil?“
„Můžeš si za sama. Posloucháš máminy řeči…“
„Ty mi budeš radit? Stará panna!“ ječela Karolína.
Hana zavrtěla hlavou a odešla. Neměla chuť se vracet. Stejně jako Karolína se Zdenkou.
