“Proč si pořizovali děti, když teď na ně nemají čas?” — Nehodlám sedět s vnoučaty a obětovat svůj vlastní život.
Už nemůžu mlčet. Už se nechci tvářit, že je všechno v pořádku. Že jsem ta hodná, trpělivá babička, která nemá nic důležitějšího než hlídání vnoučat a vaření polívky. Ale pravda je jiná. Už to prostě nedávám. Je mi šedesát. Ano, jsem v důchodu. Ale znamená to snad, že teď se můj život musí točit jen kolem cizích dětí?
Slovo “cizích” používám záměrně. Protože vnoučata nejsou moje děti. Tuhle cestu jsem už jednou zvládla. Vychovala jsem dva syny. Dala jsem do nich všechno: sílu, nervy, zdraví, peníze. Starala se, když byli nemocní, když zlobili, když v noci plakali s horečkou. A tehdy mě ani nenapadlo poslat je k babičce nebo sousedce — všechno jsem zvládla sama. Protože to tak bylo správně. Protože to byla moje volba — mít děti, vychovat je, dát jim vše.
Teď jsou moji synové dospělí. Každý má rodinu, práci, své starosti. A považují za samozřejmé, že budu vždy po ruce. Počkám s dětmi, když si chtějí zajít na manikúru. Vyzvednu je ze školky, protože se rozhodli jít do kina. Odvezu k doktorovi, zatímco pracují. A někdy prostě jen proto, že jsou unavení. A co já?
Já taky unavena mám. Mám svůj vlastní život. Přátele, zvyky, konípusačku, schůzky, výlety. Po odchodu do důchodu jsem konečně začala dělat věci, na které jsem dřív neměla čas. Chodím na tance, k divadlu, večer peču štrůdl a koukám na francouzské filmy. Jsem živá. Chci žít.
Ale moje děti, zvlášť ten starší, jako by to neviděli. Nedávno prostě přivedl vnoučka a aniž by se zeptal, nechal ho u mě:
“Mami, ty stejně jsi doma. Pobys s ním pár hodin.”
A já zrovna měla jít za kamarádkou. Půl roku jsme se neviděly. Stála jsem tam, zmateně držela hrnek s kávou a koukala, jak syn zapíná bundu a utíká na nějaké “důležité záležitosti”. Ani se neomluvil. Ani se nezeptal, jestli mám čas. Prostě nechal dítě jako zavazadlo v úschovně.
Nechci říct, že své vnoučata nemám ráda. Mám. Jsou roztomilí, zAle už nechci být jen někým “kdo na ně má čas” — chci být babičkou, která si s nimi hraje, když sama chce, a ne když to potřebují jiní.