Uklidila jsem celý byt: zametla jsem každý kout a pustila se do drhnutí podlah. A moje tchyně, samozřejmě, si vzala sáček slunečnicových semínek, sedla si na právě umytou podlahu a s radostí začala sypat slupky, jako by to byla nějaká česká tradice. Chvíli jsem jen překvapeně zírala. Fakt to udělala schválně.
Maminko, proč jsi to udělala? Viděla jsem, že to bylo naschvál!
Tchyně se na mě podívala přes brýle s pohledem, do kterého by se vešly všechny Vltavské ledy světa, a odvětila:
Uklidíš to znovu! Však ti z toho ještě neupadne ruka!
Rozesmála se svému povedenému fóru a pak se spokojeně odkulila zpět do postele. Já sáhla po smetáku a lopatce, vydala se zpátky a začala znovu sbírat ty její slupky.
Tchyně mezitím rozložila Lidové noviny (které znala zpaměti, protože je četla každý den dvakrát) a spustila další kolo ignorování.
Proč mě máš tak strašně ráda? Co jsem ti vlastně udělala? Vždyť vařím, peru, uklízím, a dcera ti taky pořád pomáhá! Proč mi děláš takové naschvály? zeptala jsem se jí zoufale.
Jen otočila stránku novin a dělala, že neexistuji. Scénář byl jasný omluvy ani vysvětlení se nedočkám.
Rozbrečela jsem se. Podlahu jsem dokončila, slupky zmizely, a šla jsem radši prát prádlo. Pak jsem musela na trh pro zeleninu.
Doma práce bylo pořád nad hlavu, aspoň při ní jsem nemusela moc přemýšlet, a den utekl jako voda v Berounce.
Můj manžel zemřel už před lety. Stalo se to, když naší dceři jmenuje se Barbora, samozřejmě bylo teprve osm.
Po pohřbu mi tchyně s dramatickým gestem oznámila:
Zůstaneš tady se mnou! Nikam tě nepustím, nebude se po vesnici povídat, že jsem tě vyhodila.
No samozřejmě jsem souhlasila. Kam bych taky šla? Ke své sestře, ta už má v domě rodičů dva kluky a místa tam bylo tak akorát na karton mléka.
Hodně jsem doufala, že navzdory povaze tchyně to časem nějak sladíme… ale samozřejmě jsem byla naivní.
Na veřejnosti se ke mně chovala docela vřele, ale jakmile jsme zůstaly samy, spustila kanonádu posměšků. Vše se dělo podle jejího scénáře.
Jsi hrozně neschopná! Vyber si stejně tě nikdo nechce! Kdo by stál o ženskou s dítětem! Zůstaň tu s Barborou a mnou! Až umřu, dostaneš dům! Ale jestli budeš dělat něco po svém, nechám dům sousedovi a na tebe nezůstane ani klika od dveří!
Strašně jsem se toho bála, tak jsem držela pusu a krok. Hlavně ať má Barborka klidné dětství.
Tchyně se ale k umírání neměla. Bylo jí přes devadesát, zdravá jako řípa, důchod si užívala sama a nákupy? Nejlepší šunka, český eidam, prostě všechno tip top.
Už dávno jsem pochopila, že jsem tenkrát po pohřbu měla udělat něco jiného. To, co snáším posledních x let, nemá s důstojným životem nic společného.
Barbora už končí vysokou školu. A má skvělého kluka, bude svatba a konečně bude bydlet se svým milým. Skvělý kluk, jmenuje se Tomáš, normální chlapci z Brna. Doufám, že Barbora bude mít lepší život.
Upřímně, lituji sebe svých rozhodnutí i svého života, co se rozpadl jako včerejší rohlík…