Proč má maminka dvě místnosti? Je jí už šedesát pět let. Hosty už sotva přijme, a s tetičkami sestrami si může v kuchyni jen popíjet čaj. Upřímně řečeno, jednoprostorový byt stačí na oči a uši.
Ladislava Novotná dobře věděla, proč k ní přišli syn a dcera. Téma se mihlo v Mikulášových slovech ještě před týdnem, když se celá rodina sešla oslavit narozeniny Babičky, nejmladší vnučky Ladislavy.
Mikuláš a Bára právě dorazili a sotva se stihli zahádat rozhovor, zaklepla u dveří sousedka.
Ach, Lado, přišla jsem moc pozdě, máš hosty, zakřikla starší žena.
To jsou naši, Nino, odpověděla Ladislava. Co se stalo?
Šicí stroj zase zablokoval, už se nedostanu k cívce. Později se stavím, promiň, řekla a odešla.
Nic, podívám se, nebude to dlouho, řekla Ladislava a vrátila se do pokoje, kde se obrátila na Mikuláše a Bári:
Jdu k sousedce na pět minut, vy mezitím jděte do kuchyně konvice už stojí na plotně. Chlapče, udělej si po práci.
Ladislava rychle vyřešila šicí problém a spěšně zamířila domů. Zastavila se však v předsíni, když uslyšela, co ji zasáhlo.
Bára, vše jsem si spočítala, řekl Mikuláš, ten byt by se dal prodat za nejméně tři miliony korun, a v tom bytě, kam se matka chystá přestěhovat, stojí podobný dvoupokojový byt jen okolo milionu.
A chceš, aby nám matka dal tu rozdílovou částku? Po milionu na každého? zeptala se sestra.
Samozřejmě, a komu ještě? A ne jen po milionu, ale po milion dvěstě, odpověděl Mikuláš.
Odkud si to vezme? zajímala se Bára.
Říkal jsem ti, že jsem to spočítal! Proč má matce dvě místnosti? Je jí už šedesát pět. Hosty sotva přijme, a s tetičkami sestrami si může v kuchyni jen popíjet čaj.
Upřímně, jednoprostorový byt stačí na oči a uši. Kvalitní jednoprostorovku s rekonstrukcí by šlo pořídit i za šest set tisíc korun.
Přemýšlel jsem o tom, že by to mělo být spíše v centru, v relativně novém domě, blízko obchodů a pošty, vysvětlil bratru.
Nevím, co když matka nesouhlasí? pokusila se Bára namítnout.
Proč? Vlastně jsem proti tomu, aby se přestěhovala. Ale když ji osud přitáhl k důchodu, ať udělá něco hezkého i pro nás.
Ladislava Novotná poslední dobou přemýšlela o návratu do rodného města. Když se před třiceti lety přistěhovala na jižní Moravu, měla už čtyřicet pět let.
V takovém věku už se přátelství nebuduje. Měla pár kamarádek, ale to nebylo ono přátelství z mládí se nevybírá.
Nechtěla se přestěhovat, opouštět děti ze školy a jezdit do úplně neznámého města. Manžel dostal výbornou pozici v jedné továrně a ona souhlasila.
Už dvacet let utekl čas: rodina, práce, občasné návštěvy rodného města. Před dvěma roky manžel náhle zemřel.
Syn i dcera už měli vlastní rodiny, a Ladislava se cítila jako v prázdnu. Když odešla do důchodu, byla samotná a začala přemýšlet o přestěhování, zvlášť když ji volaly sestry.
Nenechala se čekat na odpověď dcery. Vtrhla hlasitě do domu, jako by právě přišla.
Mikuláš a Bára už byli v kuchyni. Dcerka rozlila čaj do šálků a nakrájela šťavnatý koláč, který maminka předtím upekla.
Mami, opravdu se chystáš přestěhovat? zeptala se Bára.
Ano. Teď, když už není váš otec, nic mě tu nepřivazuje. Po dvaceti letech se toto místo nestalo mým domovem.
Co nás nepřiváže? A vnoučata? divila se dcera.
Bára, máte své životy, své starosti. Nechci vám stát v cestě. Děti už jsou velké, už nepotřebují chůvu. Co já? Sedět na lavičce s dalšími důchodkyněmi a chodit po parku s holí?
Někdo to má rád. Já ne. Co zůstane? Knihy a televize? Já mám sestry, spoustu známých. Nedaleko města, ve vesnici, je rodičovský dům, kam přijíždí celá rodina na léto.
Však mi už často sním, že jsem ve svém rodném městě, kráčím ulicí a potkávám lidi, kteří jsou mi jako starí známí.
Dobře, mami, a co s bytem? přesměroval Mikuláš rozhovor k praktickým otázkám.
Co? Ten prodám a koupím si nový, odpověděla.
Můžu ti pomoct s prodejem? zeptal se syn.
Půjdu přes realitní kancelář. Inzerát už je online. Pomalu se začínám sbalit.
Mami, nenabízím ti jen pomoc. Dnes jsou všude podvodníci. Bez peněz i bez bytu můžeš skončit na špatně.
Neboj se. S prodejem mi pomůže Lída Kolářová manželka dědečka Jana, otcovského zástupce, vzpomínáš? Má svoji realitku. A v ní jsou i spolehliví makléři nedávno pomáhali Pavlovi koupit byt, připomněla si Ladislava.
Za kolik plánuješ byt prodat? zeptal se Mikuláš.
Lída říkala, že tři miliony je rozumná cena. Můžeme i o něco výš začít. Sama jsem se podívala na realitní portály vše se zdá být v pořádku.
A tam jsou byty levnější, řekla Bára.
Ano. Podobná dvojpokojovka stojí okolo dvou milionů.
Mami, Bára a já tě prosíme: pošleš nám po milionu po prodeji? řekl Mikuláš.
Po milionu? Pak by mi nezbyl peníze na nový byt.
Proč ne? Můžeš si pořídit menší, třeba jednoprostorovku, navrhl syn.
Jednoprostorovka by mi nevyhovovala, potřebuji dvě místnosti: ložnici a obývák.
Některé rodiny žijí ve třech lidech v jednoprostorovce, namítl syn.
Ano, ti, kteří si nemohou dovolit větší. Já ale mám možnost a nechci se z ní vzdát. Chci žít pohodlně.
Mami, jen by to bylo spravedlivé k nám s Bárou. Je to rodinný byt.
Mikuláši, nečekala jsem, že o tom budeme mluvit, ale pamatuj, že podle otcovské závěti jste dostali vše, co vám patřilo.
Nezklamal nás. Jediný, co jsem dostala, je byt. A teď chceš, abych ho rozdělila s vámi?
Mikuláš to neformuloval nejlépe, pokusila se Bára pomoci. Chtěl říct, že by nám mohl pomoci, kdyby ti zbyly peníze.
Máme hypotéku, s Illem chceme koupit chalupu. Ne po milionu, ale třeba po pět set tisíc, to by nám stačilo.
I kdybys koupil byt za dva miliony, jak plánuješ, stále ti zůstane milion. My o tom mluvíme.
Ano, zůstane. Ale bude mi to potřeba na stěhování, na opravu, na vybavení nového místa, protože budu muset pořídit nábytek i spotřebiče.
To, co zůstane, je moje bezpečnostní polštář, kdyby mě něco potkalo, už nejsem už mladá. Nechci vám a ostatním rodině být zátěží.
Takže nám nic nedáš? zeptal se syn.
Mikuláši, jsem překvapená, že jste to rozběhli. Je ti třicet sedm, Báře třicet čtyři. Máte vysokoškolské vzdělání, oba i vaše manželky pracujete.
Ještě pár let budeš platit hypotéku. Ale nevyužíváte žádnou nouzi. Kdybych se neodvážila přestěhovat a neprodala byt, měli byste plán, jak mě přemístit do jednoduššího domu?
Ne. Promiň, mami, že jsme to rozběhli, řekla Bára. Jen jsme si myslely
Mysleli jste, že matka, která vám vždy pomáhala, tentokrát také neodmítne, odpověděla Ladislava.
A neodmítla bych, kdybyste skutečně potřebovali. Ale myslím, že to zvládnete sami: Mikuláš splatí hypotéku, s Illem naspoříte na chalupu, a všechno bude v pořádku.
Ladislava tak učinila: prodala byt, přestěhovala se do rodného města, koupila si tam novou jednotku blízko místa, kde kdysi žila se svým manželem a dětmi. Příbuzní jí pomohli s úpravami a opravami. A teď, když se ráno probouzí, cítí se opravdu doma.
Co myslíte, udělala matka správně? Napište své názory do komentářů a dejte lajk.
