Proč jsme se tolik změnili? Když jsem byl dítětem, lidé byli laskavější… Už dlouho si kladu tuto otázku.
Svět býval jiný. Lidé byli jiní.
Pamatuji si dobu, kdy dobrota nebyla jen prázdné slovo, ale styl života.
Tehdy nikdo nečekal poděkování za pomoc.
Tehdy nikdo neignoroval cizí problémy, bezcitně neodvracel zrak.
Viděl jsem, jak si sousedé pomáhali – ne proto, že by “museli”, ale protože to bylo správné.
Ale teď?
Jen jsem požádal o tři hrušky…
Žiji v malé vesnici.
Malý domek, nevelký důchod, ale postačuje mi to.
Je tu klid, příroda blízko – to, co potřebuji.
Před pár dny jsem šel po ulici a uviděl obrovský strom plný hrušek.
Zralé, žluté, těžce visely ve shlucích, a pod stromem už ležela vrstva spadlých plodů.
Nedaleko pracoval majitel zahrady – starší muž, podle vzhledu můj vrstevník.
Pozdravil jsem a slušně se zeptal:
— Bratře, můžu si vzít pár hrušek? Vypadají tak chutně!
Myslel jsem, že to bude lehké.
Ale jeho reakce…
Rychle se otočil a tak zle se na mě podíval, že mi na chvíli bylo nepříjemně.
— Prodáno! — odsekl. — Klient si pro ně brzy přijede!
Ani jsem nestihl nic říct.
Otočil se zády, jako bych byl žebrák, který si chce přivlastnit jeho majetek.
Otočil jsem se a šel dál, cítil jsem se jako zločinec.
Zločinec za to, že jsem prostě požádal o tři hrušky.
Kdy se lidé přestali chovat k sobě jako lidé?
Vzpomínal jsem, jak v dětství na našem dvoře stál velký jabloň.
Rostla mezi dvěma domy a každý si mohl vzít jablko – nikdo se neptal, neomezoval, nezakazoval.
Sousedé, pokud někdo potřeboval, nosili pytle brambor, mléko, chleba.
Pokud se někomu stalo neštěstí – všichni se sešli, pomáhali, jak mohli.
A teď?
Teď počítáme každou korunu.
Teď jsme rozmrzelí, chamtiví, bojíme se, že někdo dostane víc než my.
Schováváme své sady, své úrody, své úspory, jako bychom je mohli vzít s sebou do hrobu.
Starý soused a jablka…
Vzpomínám na příhodu před mnoha lety.
Kluk z vedlejšího domu požádal starého dědu o jablko.
Osamělý stařec žil ve svém domě a jeho jabloň byla plná plodů – tolik, že hnily pod stromem.
Kluk nekradl.
Nevlezl do zahrady tajně.
Pěkně se zeptal.
Ale děda se rozčílil.
Popadl hůl, mával s ní a křičel, že jestli se někdo přiblíží k jeho jabloním, “všechny pobije”.
Kluk utekl s pláčem.
A starý muž žil ještě několik let.
Pak zemřel.
A jablka, která tak chránil, shnila.
S ním neodešlo nic – ani jeho zahrada, ani jeho chamtivost, ani jeho křiklavý hlas.
Jabloň nyní zůstala opuštěná.
Ale občas, když procházím kolem jeho domu, přemýšlím: stálo to opravdu za to?
Kde jsme ztratili laskavost?
Hledím na náš svět a nepoznávám ho.
Někde po cestě jsme ztratili něco důležitého.
Když jsem byl dítě, učili mě, že člověk má pomáhat druhému.
Že pokud máš kousek chleba navíc – rozděl se s ním.
Že pokud máš zahradu plnou ovoce – dej alespoň jedno tomu, kdo tě požádá.
Máma vždycky říkala:
— Můžeš-li udělat něco dobrého, udělej to. Určitě se ti to vrátí.
A viděl jsem to.
Viděl jsem, jak si lidé pomáhali – a pak sami dostávali pomoc.
Viděl jsem, jak se dobrota předávala dál jako bumerang.
Ale teď…
Teď všechno měříme v penězích.
Bojíme se, že někdo využije naší laskavosti.
Nedůvěřujeme nikomu, ani těm, kdo prostě požádají o hrušku.
Postavili jsme ploty – kolem domů, kolem srdcí.
Ale život nejsou peníze.
Kolik bychom měli – stejně odejdeme s prázdnýma rukama.
Nevezmeme si s sebou ani úrodu, ani bankovní účet, ani čtvereční metry bytu.
Ale mohli bychom zanechat po sobě teplo.
Mohli bychom ostatním předat to, co z nás dělá lidi.
Ale místo toho odcházíme do chladu plného nedůvěry, zloby a závisti.
Nevím, zda to lze napravit.
Ale jedno vím jistě:
Jestli můžeš udělat něco dobrého, udělej to.
Alespoň proto, abychom neodešli se sevřenými zuby a prázdným srdcem.
