Můj syn má devět let. Je to velmi veselý a klidný kluk. Nedávno se konala svatba mé sestry. V pozvánkách uvedla, že obřad bude bez dětí. S tím jsem nemohl souhlasit, ale zachoval jsem klid domluvil jsem se s kamarádkou, že během svatby na syna dohlédne.
Jenže večer před svatbou mi kamarádka zavolala a řekla, že je nemocná. Omlouvala se, ale nemohla za to. Uklidnil jsem ji, seděl v kuchyni a přemýšlel. Syn už spal a svatba byla ráno. Co teď? Rozhodl jsem se, že ho vezmu s sebou na hostinu. Copak by sestra vyhodila vlastního synovce?
Švagr patří mezi movité lidi, takže svatba byla opravdu honosná. Sestra byla nervózní ještě před obřadem, a tak jsem jí předem neřekl, že syna přivedu. Když ho uviděla, její výraz se ihned změnil. Rozčílila se a začala křičet:
Proč jsi přivedl syna na svatbu? Děti jsme nezvali! Zkazil jsi všechno!
Bylo mi hrozně trapně. Můj syn stál vedle mě a netušil, co se děje. A proč tolik povyku? Strašné je, že to byl teprve začátek.
Ať si klidně vezme dítě, je to její věc, kam ho bere, ozval se švagr.
Byl jsem překvapený. Sestra nechtěla slyšet žádné vysvětlení. Snažil jsem se jí něco říct, marně.
Naštval jsem se, vzal syna a odešli jsme domů. Mamka s taťkou zůstali na svatbě, i když slavili bez nálady. Žádná slavnostní atmosféra se nekonala.
Sestra se na mě urazila a čeká, že se omluvím. Nemyslím, že je to moje vina. Takové jednání jí nedělá dobrý obrázek. Navíc bude brzy matkou. Mám se omluvit? Jak byste se zachovali vy?