Proč bych měla být pečovatelkou pro dědečka? Co mi dáš? Byt? Auto? řekla mi dvacetčtyřletá Vendula, když jsem jí nabídl manželství. Anotace, kterou vypadala, jakoby mě zkoušela jako zboží na regálu v supermarketu, který se zapomněl snížit včas. V tu chvíli se mi poprvé po dlouhé době rozhostila otázka: nepřeklopilo se všechno do podzemí? Ve třicetičtyřiceti letech už mě někdo označil za dědečka a zároveň mi položil cenovku na vztah přímo do tváře, bez náznaku, bez flirtu, bez hry.
Je mi čtyřicet tři. Nikdy jsem nešel do svazku, i když jsem měl dva dvaleté soužití každé v pořádku, bez tragédií, prostě se rozpadly, jak dospělí lidé umí. Vždy jsem to bral jako výhodu: žádné výživné, žádní expartneři, žádná zátěž, žádné nekonečné srovnávání a hádky. V moderní realitě se to ale ukázalo jako podezřelá anomálie, jako by nepromaritý muž byl vadný produkt, který neprošel certifikací.
Rozhodl jsem se: je čas. Chci rodinu, chci ženu po boku, krásnou, upravenou, mladou nebudu lhát, chtěl bych ženu do dvaceti osmi, aby nejen očím slibovala, ale i přátele, kteří neukrývají závist, přiměli ptát se: kde jsi takovou našel? Nemyslel jsem si na tom nic hanebného, protože jsem muž, vydělávám, mám byt v Praze, Škodu Octavia, stabilní příjem, nepiju, nekouřím, vypadám normálně, dbám na sebe a tak jsem si připadal jako solidní nabídka na trhu.
Trh však, jak jsem zjistil, už dlouho žije podle jiných zákonů, a ve těchto zákonech jsem nebyl kupujícím, ale zbožím, a ještě ne tak žádoucím.
První rande. Vendula, dvacet šest let, se objevila skrze seznamku, psali jsme si týden, smála se mým vtipům, psala jsi tak zajímavý, s tebou je to lehké. Myslel jsem, že to je normální setkání, bez sklonů, bez požadavků, prostý lidský kontakt. Když se však setkali, dialog rychle přešel do jiné dimenze.
Podívala se na mě hodnoceně, neukrývajíc to, a po patnácti minutách položila první otázku:
Jaké máš auto?
Odpověděl jsem.
A máš vlastní byt?
Odpověděl jsem.
Kolik vyděláváš?
Tehdy jsem pochopil, že nejde o rande, ale o pohovor, a já nejsem ani kandidát, spíše aktivum, které testují na likviditu. Nejzajímavější bylo, že u ní nebyla ani stopa trapnosti; ptala se tak klidně, jako by se ptala: Čaj nebo káva?
Když jsem se zeptal:
Co hledáš ve vztahu?
Usmála se a řekla:
Komfort. Aby muž mohl uspokojit mé potřeby.
A to vše. Bez ostýchání, bez náznaků, přímo jako ceník.
Druhé rande bylo podivnější. Libuše, dvacet čtyři let, krásná, upravená, ta obrázková podoba, pro kterou, jak jsem si myslel, stojí úsilí. Setkali jsme se v restauraci, zaplatil jsem večeři, všechno jak má být, a v momentě, kdy se rozhovor stočil k budoucnosti, jsem řekl:
Chci rodinu, děti, normální vztah.
Podívala se na mě a klidně odpověděla:
A co můžeš dát?
Nechápal jsem otázku.
Co tím myslíš?
Chceš mladou ženu, že? Pak musíš pochopit, že má na výběr. Proč by si mě měla vybrat ty?
A tak začal rozhovor, který mi úplně převrátil hlavu.
Jsi starší musíš to kompenzovat zdroji. Byt, auto, peníze, životní úroveň. Jinak jaký má smysl?
Snažil jsem se namítat, že nejde jen o peníze, že jsou city, kompatibilita, respekt, ale ona jen pokrčila rameny:
To je vedlejší. Nejprve základ.
V tu chvíli jsem poprvé uslyšel:
Proč bych měla být pečovatelkou pro dědečka?
Řekla to klidně, bez hněvu, jako fakt, a doplnila:
Jestli chceš mládí přizpůsob se.
Z toho rande jsem odešel s pocitem, že jsem byl rozebrán na součástky a ohodnocen jako zboží na burze.
Nejhorší však není jednotlivý případ, ale systém.
Třetí příběh mě úplně roztrhl. Drahomíra, dvacet sedm let, psala první, aktivně se zajímala, flirtovala, a já už začínal věřit, že ne všechno je tak špatné. Najednou poslala hlasovou zprávu:
Poslouchej, pojďme být upřímní. Potřebuji muže, který mě bude živit. Nechci pracovat do úmrtí. Pokud nejsi připraven neplýtvej ani svým, ani mým časem.
Zeptal jsem se:
A co dáváš na oplátku?
Rozesmála se.
Já? Sama sebe.
A v té chvíli se mi uvnitř něco rozpraskalo. Sama sebe. Jako produkt. Jako službu. Jako balíček vše zahrnuto, jen s platbou předem. A nejabsurdnější bylo, že to vnímají jako naprosto normální.
Nezdráhají se, nic neukrývají, nepředstírají hned stanoví podmínky, a pokud jim nevyhovuješ, prostě tě sejmou, bez emocí, bez lítosti, jako nevhodnou položku.
A víte, co je nejvtipnější?
Vážně jsem si myslel, že problém jsou ženy. Že se zkazily, že mají přehnané požadavky, že jsou materialistické, že chtějí jen peníze. Čím víc jsem chodil na tato rande, tím víc jsem pochopil: není to jen na nich.
Jsem sám přišel na tento trh s představou vybrat, a skončil jsem v roli, kde mě vybírají.
Chtěl jsem mladou, krásnou, pohodlnou. Oni chtějí zajištěného, stabilního, výhodného. Hledal jsem vzhled. Oni zdroj. Já chtěl aby potěšila oči. Oni aby uspokojila potřeby. V té logice je vše fér, jen nepříjemné.
Protože najednou zjistíš, že nejsi jedinečný, nejsi speciál, jsi jen jeden z mnoha, srovnáván, hodnocen, odhazován.
Nejbolestivější není odmítnutí. Je moment, kdy pochopíš, že tě nevidí tak, jak sis sám představoval. Ne jako muže. Ale jako nabídku. S podmínkami. S omezeními. S datem výroby. A možná, jen možná, jsem přišel pozdě.
Možná jsem měl budovat rodinu dříve, když to nebylo obchod.
Možná jsem příliš dlouho žil v iluzi, že čas je na mé straně.
Teď je realita taková, jaká je. A v ní, abys získal, co chceš, musíš buď splnit podmínky, nebo změnit své požadavky.
A já zatím nejsem připraven ani na první, ani na druhou možnost.
A to je snad nejnepříjemnější objevení posledních let.