Proč bych měl být pečovatel na starého otce? Co mi za to dáš? Byt? Auto? řekla mi šedesátiletá Vendula, když jsem jí předložil návrh na svatbu. Podívala se na mě tak, jako kdybych byl prošlý zboží na regálu v hypermarketu, které už mělo být snížené, ale zapomněli na to včas. V tu chvíli jsem po dlouhé době poprvé vážně přemýšlel: nepřeklopil se svět úplně, když ve čtyřiceti třech letech už mě označují jako dědečka a navíc mi přímo nasadí cenu vztahu do obličeje, bez náznaku, bez flirtu, bez hry.
Je mi 43. Nikdy jsem nebyl ženatý, ano, měl jsem vztahy, dvě soužití po dva roky, každé normální, živé, bez tragédií, jen se to nevydařilo, rozejdeme se jako dospělí lidé. Vždycky jsem to považoval za výhodu: žádné výživné, žádní bývalí, žádná zátěž, žádné věčné srovnávání a hádky. V dnešní realitě se to však ukazuje jako podezřelá anomálie, jako kdyby být svobodný znamenalo, že je na to něco špatně, skrytý defekt, certifikace, která chybí.
Rozhodl jsem se: čas. Toužím po rodině, po ženě po boku, krásné, upravené, mladé nebudu lhát, chtěl bych ženu do 28 let, aby se mocně líbila, aby kamarádi bez závisti ptali: kde jsi tu našel? Nemyslím si, že je na tom něco hanebného, jsem muž, vydělávám, mám byt v Praze, auto Škodu Octavii, stabilní příjem, nepiju, nekouřím, vypadám slušně, starám se o sebe, a myslím si, že jsem solidní nabídkou na trhu.
Ale trh už dlouho žije podle jiných zákonů a já v nich nejsem kupujícím, ale zbožím a to ne tak žádaným.
První schůzka. Klára, 26, potkali jsme se přes seznamku, týden jsme psali, smála se mým vtipům, psala: jsi tak zajímavý, s tebou je lehko, a už jsem věřil, že to je normální setkání, bez překroucení, bez nároků, jen lidský kontakt. Jakmile jsme se setkali, dialog rychle přešel do jiné roviny.
Podívala se na mě posuzujícím pohledem a po patnácti minutách zeptala:
Jaké auto máš?
Odpověděl jsem.
Máš vlastní byt?
Odpověděl jsem.
Kolik vyděláváš?
A tehdy jsem pochopil, že to není schůzka, ale výběrové řízení, a já nejsem ani kandidát, spíše aktivum, které kontrolují na likviditu. Nejzajímavější bylo, že jí vůbec nic nečervenalo ptala se tak klidně, jako by se ptala: čaj nebo káva?
Když jsem se zeptal:
Co hledáš ve vztahu?
Usmála se a řekla:
Pohodlí. Aby muž mohl uspokojit mé potřeby.
A to bylo vše. Bez ostýchání, bez náznaku, přímo jako ceníkový list.
Druhá schůzka byla ještě zajímavější. 24letá Zdenka, krásná, upravená, ta pravá obrázková, pro kterou jak jsem si myslel se vůbec snažíme, se setkala v restauraci, zaplatil jsem večeři, vše podle pravidel, a v určitém momentu rozhovor sklouzl k budoucnosti.
Řekl jsem:
Chci rodinu, děti, normální vztah.
Podívala se na mě a klidně odpověděla:
A co můžeš dát?
Nechápu otázku, zamumlal jsem.
Co tím myslíš?
Chceš mladou ženu, že? Musíš pochopit, že ona má výběr. Proč by si tě měla vybrat?
A pak přišel ten rozhovor, který mi úplně roztočil hlavu.
Jsi starší, pokračovala, takže musíš to kompenzovat zdroji. Byt, auto, peníze, životní úroveň. Jinak k čemu to má smysl?
Snažil jsem se namítnout, že nejde jen o peníze, že jsou city, kompatibilita, respekt, ale ona jen pokrčila rameny:
To je vedlejší. Nejprve základ.
A pak jsem poprvé zaslechl na svůj adres:
Proč bych měl být pečovatel na starého otce?
Řekla to klidně, bez hněvu, jako fakt, a doplnila:
Jestli chceš mladou, buď na tom.
Z té schůzky jsem odešel s pocitem, že mě právě rozebrali na součástky a ocenili podle trhu.
Nejhorší však není jednorázové případy, ale systém.
Třetí příběh mě úplně vyrazil z míry. 27letá Barbora, psali jsme si, ona první poslala zprávu, aktivně se zajímala, flirtovala, a já už myslel, že možná není tak špatně. Pak mi poslala hlasovou:
Poslouchej, buďme upřímní. Potřebuji muže, který mě bude živit. Nechci pracovat do úmoru. Když nejsi připraven neplýtvej ani mým, ani svým časem.
Zeptal jsem se:
A co dáváš na oplátku?
Zasmála se.
Já? Sama.
A v té chvíli mi něco uvnitř zazvonilo. Sama. Jako zboží. Jako službu. Jako balíček vše zahrnuto, jenže s předplatbou dopředu. A co je absurdní, oni to berou naprosto vážně, nevidí, kde je chyba.
Nezdráhají se, ne skrývají, ne hrají okamžitě stanoví podmínky a pokud nesplníš, prostě tě odhlásí, bez emocí, bez lítosti, jako nevhodnou variantu.
A víte, co je nejironičtější?
Myslel jsem, že problém jsou ženy.
Že se zkazily, že mají přehnané požadavky, že jsou materialistické, že potřebují jen peníze.
Čím víc jsem chodil na ty rande, tím víc jsem slyšel, sledoval, analyzoval, tím jasněji to bylo: nejde jen o ně.
Jde o to, že jsem sám přišel na ten trh s očekáváním vybrat, a skončil jsem v roli, kde mě vybírají.
Chtěl jsem mladou, krásnou, pohodlnou.
A ony chtějí spolehlivého, stabilního, výhodného.
Hledal jsem vzhled. Ony zdroj. Já chtěl, aby mě oči těšily. Ony chtějí, abych uspokojil potřeby. V té logice je vše čestné, jen nepříjemné.
Protože najednou zjistíš, že nejsi jedinečný, není tě výjimečný, není ogogo, ale jeden z mnoha, které se porovnávají, oceňují, odmítají.
Nejbolestivější není odmítnutí.
Je to okamžik, kdy pochopíš, že tě nevidí tak, jak sis sám představoval. Ne jako muže, ale jako nabídku. S podmínkami. S omezeními. S datem výroby. A možná, jsem opravdu přišel pozdě.
Možná jsem měl rodinu stavět dřív, když se to ještě nepočítalo jako obchod.
Možná jsem příliš dlouho žil v iluzích, že čas je na mé straně.
Teď je realita taková, jaká je.
A v ní, abys získal, co chceš, buď buď vyhovíš, nebo změníš své požadavky.
A já zatím nejsem připraven ani na jedno, ani na druhé.
A to je nejvíc nepříjemné zjištění posledních let.