„Pro tebe je důležitější kočka než vlastní synovec!“ křičela máma.
Už od dětství jsem, Jarmila, snila o vlastní kočce. A tak jsem si ve dvaceti pořídila kotě od ověřeného chovatele v malém městečku u Písku. Pojmenovala jsem ji Mourek a stala se mým nejlepším přítelem. Věnovala jsem jí všechen volný čas: starala se, hrála si, pečovala. Nebyla jen mazlíčkem – stala se částí mé duše, mou útěchou v těžkých chvílích. Rodiče sice proti kočce nic neměli, ale nikdy nepochopili, proč mi tolik znamená. „Radši bys mohla mít dítě než se pořád motat s kočkou!“ utrousila máma, Jana Svobodová, s pobavením. Její slova mě zasáhla, ale mlčela jsem, nechtěla jsem hádky.
Moje starší sestra, Alena, měla syna, Honzíka, a od té doby na mě často padla starost o něj. Ale upřímně – k synovci jsem žádné city necítila. Pomáhala jsem sestře: vařila, prala, uklízela, ale hlídání dítěte pro mě bylo jen povinností. Nepřinášelo mi radost, jen vyčerpání. Když byla Alena unavená, Honzíka hlídala máma. Já jsem po návratu domů spěchala k Mourkovi. Její předení a oddanost mi dávaly pocit bezpečí. Jednou máma nevydržela a vrhla se na mě: „Co, pro tebe je zvíře důležitější než syn tvé sestry?“
Upřímně jsem odpověděla: „Ano.“ Byla to pravda. Mourek byl mým světlem, zatímco Honzík, byť synovec, mi zůstával cizí. Máma zuřila a zasypala mě výčitkami: „Jak to můžeš říct? Vždyť je to rodina!“ Alena se jen smála a nazvala mě bláznem. Ale já si stála za svým. Proč bych se měla nutit milovat dítě, k němuž nic necítím? Jejich reakce ve mně probudila vzdor. Nechtěla jsem předstírat jen kvůli jejich souhlasu.
Máma se zřejmě rozhodla mi to oplatit. Jednou jsem zůstala u kamarádky a nepřišla domů. Ráno, když jsem se vrátila, Mourka nikde. Máma lhostejně prohlásila: „Něco ji vylekalo, dveře do schodiště byly otevřené, tak utekla.“ Srdce mi puklo. Plakala jsem, obvolávala sousedy, rozvěšela plakáty, ale Mourek se ztratil. Tahle ztráta pro mě byla tragédií. Byl mým přítelem, záchranou v osamělosti. Brzy jsem se přestěhovala k příteli, Jakubovi, do Brna. Pořídili jsme si nové kotě, ale bolest ze ztráty Mourka neodezněla.
Po pár měsících jsem přijela do rodného města navštívit rodiče. Můj mladší bratr, Václav, nedržel jazyk za zuby a řekl mi pravdu. Ukázalo se, že když jsem nebyla doma, máma s Alenou se rozhodly mě „poučit“. Vyhodily Mourka ven, protože jsem řekla, že je pro mě důležitější než Honzík. Václav s nimi zpočátku souhlasil, ale pak pochopil, že to přehnali. Když jsem to zjistila, ztuhla jsem. Vlastní máma a sestra mě zradily, vzaly mi to, co jsem milovala, jen aby dokázaly svou pravdu. Pro ně byl Mourek jen zvířetem, pro mě částí života.
Jak to mohly nechápat? Mourek byl při mně v nejtěžších chvílích, jeho teplo mi dávalo sílu vstát, jít do práce, žít dál. Honzík, se vším respektem, byl pro mě cizí dítě. Pomáhala jsem Aleně z pocitu povinnosti, protože je moje sestra. Ale ona mě očividně nevážila, když souhlasila s tak krutým činem. Chtěly mě „převychovat“, donutit milovat synovce jako Mourka. A když jsem se nepodvolila, potrestaly mě jeho vyhozením. Nebyla to jen zrada – byl to útok na část mě sama.
Nevím, co se s Mourkem stalo. Chci věřit, že ho našli laskaví lidé, že má nový domov. Ale bolest z té ztráty ve mně zůstane navždy. Máma a Alena zničily moji důvěru. Jejich čin ukázal, jak málo mě respektují, jak málo dbají na mé city. Už necháUž nikdy jsem se na ně nedokázala podívat stejnýma očima.
