Ona nemá místo v mém životě a nikdy mít nebude
Miloval jsem opravdově…
Dnes jsem se rozhodl vyprávět svůj příběh.
Nečekám soucit ani pochopení.
Nečekám podporu.
Jen chci vypustit veškerou tu bolest, která se ve mně hromadila příliš dlouho.
Miloval jsem.
Miloval jsem tak, jak asi už nikdy nebudu schopen.
Miloval jsem čistě, upřímně, hluboce.
Důvěřoval jsem.
Věřil jsem, že vedle mě je někdo, kdo nezradí.
Ale život mě znovu zklamal.
Přišla do mého života nečekaně, ale rychle se stala jeho smyslem.
Před čtyřmi lety jsem potkal Kateřinu.
Bylo to náhodou – jen shoda okolností, jen jeden den, jen jeden rozhovor.
Ale cítil jsem, že ona není jen náhodným kolemjdoucím v mém osudu.
Rychle jsme se sblížili a již po pár měsících jsem opustil svůj obvyklý život, přestěhoval se do jejího města.
Oba jsme byli po rozvodech.
Oba jsme zažili bolest zrady.
Oba jsme chtěli jen štěstí.
Myslel jsem, že jsem ho s ní našel.
Byl jsem si jistý, že je to moje druhá polovina.
Ale pak…
Pak se stalo něco, co jsem si ani v nočních můrách nedokázal představit.
Když se minulost vrací, přítomnost se hroutí.
Jeli jsme k moři.
Poprvé jen my dva.
Byl jsem šťastný.
Ale nečekaně se v jejím životě znovu objevili oni.
Bývalý manžel.
Dcera.
A vnučka, o jejíž existenci jsem ani nevěděl.
Jak se stalo, že se ocitli ve stejném městě?
Kdo komu první zavolal?
Kdo koho našel?
Dodnes nevím.
Ale když jsem viděl, jak se na něj dívá, jak on rozkvétá štěstím, pochopil jsem – prohrál jsem.
Dal jsem jim prostor být o samotě.
Šel jsem se projít, nezasahoval jsem.
Ale když jsem se vrátil, bylo mi všechno jasné.
Dívala se na něj, jako kdyby všechny ty roky odloučení neznamenaly nic.
Jako by se nerozvedli, nezpůsobili si bolest.
Jako bych nikdy neexistoval.
Odešla. Prostě odešla.
Večer téměř nemluvila.
Následující ráno si sbalila věci.
— Musím odjet na pár dní…
A nevrátila se.
Volal jsem jí.
Nezvedala telefon.
A když zvedla, řekla:
— Potřebuji přemýšlet. Nenuť mě.
Nenutil jsem.
Ale věděl jsem:
Vybrala si ne mě.
Pokusila se vrátit. Ale bylo pozdě.
Uběhly dva týdny.
Už jsem se téměř smířil s myšlenkou, že už není moje.
A najednou zavolala.
— Mýlila jsem se.
— Myslela jsem, že k němu ještě něco cítím. Ale uvědomila jsem si, že ne. To je jen minulost.
— Miluji tě.
— Začněme znovu.
Mlčel jsem.
A pak jsem jen položil telefon.
Protože takové věci se neodpouštějí.
Pro ni už místo v mém životě není
Odešla.
A tím dokázala, že nebyla tím, za koho jsem ji považoval.
Nechci tím znovu procházet.
Nechci být záložní variantou.
Nechci se bát, že znovu uteče.
Je mi zle být sám.
Ale je mi nesnesitelně hůř být s někým, kdo už zradil.
Nevím, zda ještě potkám lásku.
Ale jedno vím jistě:
Pro ni už místo v mém životě nikdy nebude.
