Pro naši vesnici to byla rána: bratr Evy se stal jejím mužem. Sousedé zdravili spíš s rozpaky. Spojili svá pole i dvorky, ohradili si společné stavení. Společně obdělávali zahradu, starali se o zvířata v chlívku. Ale když Eva začala chodit pravidelně do kostela, její život se navždy změnil. Někomu se život odvíjí hladce, jiný musí procházet samými trny nikdy nevíš, co ti osud nachystá.
Svoji vlastní matku Eva nepoznala. Zemřela při jejím narození. Tatínek, Jan, zůstal sám s malou dcerkou a za celou rodinu měl právě jen ji. Občas mu někdo radil, ať malou dá do ústavu, ale Jan to ani slyšet nechtěl: Eva byla jeho jediná krev a naděje.
Denně k nim chodila sousedka Marie, vdova, která vychovávala třináctiletého syna. Přinesla jim večeři, okoupala malou Evu, najedla ji, brala ji do náručí, když plakala. Eva se jednou zadívala do Mariiných modrých očí a poprvé špitla maminko.
Marie znejistěla, cítila zvláštní pohnutí a v Janových očích se zaleskly slzy dojetí. Slyšíš, Marie? Říká ti mami. Tak jí buď, usmál se na ni Jan. Marie zrudla a odpověděla: O tom si ještě povíme. Nejprve by bylo dobré se navečeřet.
Byla o deset let starší než Jan. Ale nebylo to jen to, co Marii znepokojovalo bála se, jak její syn, Pepík, novinu přijme. Ale Pepík se zachoval dospěle: Vždyť už stejně jsme rodina, viď, mami?
A tak spojili statky, ohradili je plotem, společně dřeli na poli a v chlévě, děti vychovávali v lásce a úctě. Oči Marie zářily štěstím, vůbec by člověk neuhodl, že je starší. Ale slunce jejich klidného života rychle zapadlo. Jednou, když Jan napájel koně a kartáčoval mu hustou hřívu, kůň zničehonic kopl a Jan padl k zemi. Silná bolest v břiše a výkřik přilákaly Marii. Zavolala sanitku, ale Jan v nemocnici ani po třech dnech svůj boj nevyhrál.
Marie ovdověla podruhé, ještě jí nebylo ani čtyřicet. Pepík nastoupil na učiliště v Olomouci, měl ubytování v internátu i stravu, což pro ně teď bylo důležité Marie měla na starosti malou Evu.
Pepík kupoval Evě z kapesného drobnosti. Eva k němu běžela naproti, jakmile ho uviděla. Jednoho dne jí přinesl panenku. Eva mu, když si jí vysadila na koleno, řekla: Děkuju, tati. Marie v tu chvíli pocítila v hrudi zvláštní záchvěv, když viděla, jak je Pepík rozpačitý. Nic si z toho nedělej, Pepi. Eva se před chvílí dívala na fotky svého táty, ptala se, kde je. Říkala jsem jí, že je někde daleko. Asi v tobě něco vycítila. Jednak, časem na to zapomene
Ale Eva od té doby Pepíka dál oslovovala tati, všichni si zvykli a nikdo už to neřešil.
Když skončil učiliště, narukoval na vojnu a až se vrátil domů, byl z něj dospělý muž, silný, pracovitý, fešák. Marie doufala, že si brzy přivede nevěstu, ale roky plynuly a Pepík o děvčata nejevil zájem. Do hospody nechodil, z práce rovnou domů, pořád něco opravoval na domě, zveleboval zahradu. Kvůli Evě se snažím. Ta naše kráska z ní jednou bude nevěsta a příjdou nápadníci, žertoval.
Jednoho podzimního dne Marie sklízela brambory a najednou omdlela. Myslela, že je to jen únava, ale další ráno nebyla schopná vstát z postele. Bylo jí špatně, motala se jí hlava, nohy neposlouchaly. Pepík ji odvezl do Fakultní nemocnice v Brně. Lékaři Marii sdělili zdrcující diagnózu: mozkový nádor. Pro Pepíka se zhroutil svět. Co teď? Navrhuuji vzít maminku domů, ať odejde v prostředí, které zná, řekl lékař potichu.
Marie chřadla před očima. Dny i noci u ní bděla Eva, s očima zalitýma slzami si vůbec nedovedla představit, jak bude žít bez své dobrosrdečné maminky.
Před smrtí Marie požádala Evu, aby ji nechala o samotě s Pepíkem. Slib mi, synku nikdy Evu neopouštěj. Ve skutečnosti nejste příbuzní, to sám dobře víš. Nikdo jiný jí nebude tak blízký, jako ty. A tobě nebude lépe, než s ní vydechla tiše. Po pohřbu se Pepík mnohokrát vracel k matčiným slovům, přemítal nad nimi a postupně mu docházelo Marie ho prosila, aby se oženil s Evou. Ale jak? Vždyť byl pro ni bratrem, otcem… A teď by měl být i manželem? Ne, to nemůže zvládnout.
Pepík se odstěhoval do svého domu a začal tam vše měnit podle svého. Eva tomu nerozuměla, nevěděla, čím se provinila, že ji Pepík začal ignorovat. Chyběl jí jeho hlas, smích, společná slova. Jednoho dne, když přišla z práce a uviděla, že se Pepík od ní zcela oddělil, málem omdlela.
Jednou dostala Eva v práci, kde působila jako účetní v místním družstvu, prémie. Koupila šampaňské, dort a vydala se k Pepíkovi domů. Postavila se do dveří krásná, zářivá. Oslavíme mou první prémii, Pepi? zeptala se se smíchem a srdce jí bilo až v krku.
Pepík byl jako zkamenělý. Nemohl z ní spustit oči ani vyslovit slovo. Už nepochyboval, že je do Evy doopravdy zamilovaný. Mohla to matka vycítit ještě před smrtí?
Ticho bylo napjaté. Zachránila to Eva. S obavami v hlase řekla, že ví, že to možná není správné, možná je to divné či hříšné, ale že ho miluje. A že jiného muže nechce.
V neděli šla Eva ke zpovědi. Pan farář v kostele v Litovli ji vyslechl a povolil jim svatbu, protože Pepík s Evou nebyli příbuzní.
A tak Pepík, kterého Eva dříve nazývala bratrem i otcem, se stal jejím manželem. Od té doby uplynulo už třicet let. Společně vychovali dva syny, radují se ze čtyř vnuček. Lidé o nich kdysi mluvili všelicos, ale oni věří, že když v srdci je láska, musí člověk najít sílu překonat cizí řeči a umět chránit své city, aby je roky neudusily.
A dnes už Eva s Pepíkem dobře vědí, že mateřské srdce se nikdy nemýlí, když žehná dítěti do života.