Přivezla Libuška do vesnice ženicha, a on jí hned na začátku dal podmínku…
Ondřejek zahlédl přijíždějící autobus po prašné vesnické cestě, pustil míč a rozběhl se k zastávce, co mu nohy stačily. Kostkovaná košile se mu rozepla, světlé vlasy mu čechral vítr.
Maminka, maminka už je tu! nic jiného Ondřejkovi v hlavě neběželo, když pelášil k autobusu. Ale Libuše z něj vystoupila ne sama vedle ní kráčel poněkud korpulentní muž v světlešedém obleku. Šel při matce, mával aktovkou, důležitě se rozhlížel a vypadal jako nějaký pan vedoucí. Ondřejek se vrhl k mámě, chytil ji za ruku a šťastně se jí zadíval do očí.
Ahoj, chlapečku můj, usmála se třicetiletá žena a políbila syna do vlasů.
Nazdar, mladej! zaburácel muž, poplácal Ondřejka pořádnou dlaní po hlavě až se Ondřejek zakymácel z toho srdečného pozdravu.
Pojďte ke stolu, zvala hosty s úctou paní Nina Nováková, máma Libuše.
Děkuji, děkuji, maminko, rozhlížel se v kuchyni s jiskrou v oku Václav Poláček. Stůl se prohýbal pod domácími dobrotami.
To se pozná vesnice! mávl Václav rukou ke stolu. Ve městě je všechno na příděly, samá změna, těžkosti, ale tady si lidi žijou z toho, co sami vypěstují maso vlastní a všechno na dosah.
A mléko a smetana taky, všechno naše domácí, dodala zpěvně paní Nováková, a ze zahrady je taky všecko.
Dokud můžeme, máme svoje, ozval se tichý, štíhlý pan Josef Novák, tatínek Libuše, co celý život jezdil se starým Zetorem v JZD.
No, i my se snažíme příděly jsou, ale já tu a tam něco seženu, mám sestřenici na skladu, tak nějaký ty pochoutky pro Libušku domů vždycky ulovím, chlubil se Václav a přejel si po ustupujících vlasech, zásobuji Libušku lahůdkami.
Ondřejek pozoroval toho cizího strejdu a přemýšlel, jaký důvod by mohl najít, aby za ním šel. Ve městě, kde s mámou žil, chodil do školy, hrával si s kluky na dvoře a v duchu snil, jaké by to bylo, mít tátu. Představoval si, že třeba půjdou spolu do zoo, nebo budou hrát fotbal. Tuze přemýšlel, že jeho táta by mohl být jako Vítkův otec anebo jako táta Tomáše Suchého ale třeba by nebyl jako žádný z nich.
Teď, když u stolu seděl tenhle kulatější pán, napadlo Ondřejka, že když se objevil ve vesnici s mámou, bude asi jeho tátou.
Ondřejek vzal do ruky dřevěné letadélko, které mu vlastnoručně vyřezal děda Josef, a které děda obzvlášť pečlivě vyráběl, až křidélka vypadala skoro jako opravdová. Opatrně přišel k rozjařenému Václavovi a nejistě řekl: Podívejte, jaké mám letadlo! a podal mu hračku.
No teda! Václav popadl letadýlko a silou prstů udeřil do vrtulky, kterou děda udělal otáčecí. Ta se ale nezatočila, nýbrž ulétla do kouta. No, moc pevný to není, podotkl Václav a vrátil letadýlko Ondřejkovi.
Chlapec sebral z podlahy vrtulku a zadíval se na dědu.
To spravíme, to víš, že jo, řekl děda Josef smířlivě.
Václav Poláček je u nás vedoucí, pokusila se změnit téma Libuše, dělá u nás v továrně správce vozového parku.
Václav se pyšně vypnul a přikývl: To máte pravdu.
Třicetiletá Libuše, švadlena z místní továrny, vůbec poprvé myslela na svatbu byla ráda, že má ženicha s postavením, staršího, zkušenějšího. Přistrkovala Václavovi talíře s smaženými rybami, palačinkami s domácí smetanou.
Když pak vystoupili na zápraží, Václav rozpažil ruce a zvolal: No řekněte, není to nádhera? A ten vzduch!
Líbí se ti tady, Vašku?
Jen se ptej! Paráda.
Aspoň si odpočineme, nadechneme se, ale zítra už pojedeme zpátky do Prahy a vezmeme si s sebou Ondru potřebuje nakoupit do školy oblek.
Hele, Libuško, proč vlastně Ondru táhneš do města? Copak tu není škola?
Jenže tady je jenom první stupeň
No a co, vždyť jen rok tu zůstane, pak ho vezmeme. Aspoň stihneme udělat opravou byt, koupíme nový nábytek u tebe je všechno starý.
Když paní Nina Nováková uslyšela tu Václavovu návrh, úzkostlivě se podívala na manžela Josefa. Ten, jak říkal Ondřejek, “začal šermovat knírem” což znamenalo, že se mu to vůbec nelíbí.
Ale Vašku, to by se muselo domluvit se školou, sbalit věci, vše převézt
To je pro kluka maličkost! Podívej, jak je tu krásně: čerstvý vzduch, mléko, zelenina, ovoce tady poroste jako z vody. A rodiče tvoji dají na něj pozor. V Praze bychom se mu stejně nestihli věnovat, oba v práci. Tak tu zůstane, my si mezitím vše zařídíme, vezmeme se no, co říkáš, Libuško?
To není žádná nabídka, zavrčel pan Novák, to je podmínka!
Druhý den, když Libuše synovi vysvětlovala, proč ho nevezme domů, Ondřejek jen přikyvoval, neřek ani slovo. A když se Václav s Libuší odebrali na autobus, nemohl Ondřejka nikdo najít. Babička hledala na půdě, v dědově dílně, venku nikde ho nebylo.
Kam se jen poděl? Ještě před chvílí tu byl. I jeho kolo tady stojí.
To se najde, určitě je někde s klukama, mávl rukou Václav.
Libuše ještě jednou smutně objela pohledem dvorek a vyšla ven z branky. Ondřejek, který se celou dobu schovával ve dřevníku, sledoval vše malou škvírou. Strašně chtěl vyběhnout, chytit mámu za ruku, ale zůstal, sotva dýchal; dětskou intuicí chápal, že s příchodem toho nového pána tu je jaksi navíc.
Držel v ruce rozbité letadélko a slzy mu tiše stékaly po tvářích. Ondřejek nebyl uplakánek neplakal ani tehdy, když ho děda pokáral za uplavenou loďku a pokus o sólo plavbu po potoce.
Věděl, že děda nikdy netrestá neprávem. Ale teď mu slzy tekly, přestože na něj nikdo ani nešáhl. Hřbetem ruky si je utíral, až se mu obličej celý zvlhčil.
Našel se! zvolala babička, když Libuše s Václavem už odjeli. Neboj se, vnoučku, maminka pro tebe za měsíc přijede, jak slíbila. A my ti zatím do města koupíme tu školní uniformu u nás je ti přece taky dobře, že?
Ondřejek sklopil hlavu, vlas mu spadl do čela. Přemýšlel o svých spolužácích a kamarádech na městském dvoře a strašně moc zatoužil tam zpátky. I když tu měl taky kamarády, dávno posbíral, že léto tráví u babičky a dědy, které má moc rád, ale na podzim se vrací do svého města, kde se mu taky líbí.
Týden utekl rychle. Když si Ondřejek hrál s kluky na návsi, den za dnem zapomínal na to, že ho máma nechala na venkově.
Paní Nováková málem upustila vědro, když za brankou spatřila Libuši. Dceruško, tebe jsme tedy ještě nečekali!
Libuše unaveně usedla na lavičku: Říkala jsem, že přijedu za měsíc, ale jsem tu už po dvou týdnech. Jdu pro Ondru.
Jak to? Už jsme se domluvili, že zůstane tady. Vašek si to rozmyslel?
Ne, maminko, to já jsem si to rozmyslela nebudu hazardovat se svým synem! A Vašek? Ten si začal s účetní Simonou, nosí jí lahůdky od sestřenky ze skladu. Ona nemá děti. Mně, jak říká, zůstává v domě Ondřejek jako věno, a dal mi podmínku Ondru nebrat z vesnice pryč.
Paní Nováková se dívala na dceru se smutkem, a přála jí štěstí jen ne tohle.
Možná je to tak správně, holka.
To je, maminko, to je dobře. Vezmu Ondru, koupím mu novou tašku, odvedu ho do druhé třídy, a bude to zase jako dřív. Bez lahůdek budeme žít dál. Nechtěla jsem Vaška kvůli sladkostem nebo věcem z obchodu, chtěla jsem rodinu. Chtěla jsem, aby měl Ondra tátu a já manžela.
Ve dvoře se objevil Ondřejek, zastavil se, když uviděl maminku. Takový byl překvapený, že na předchozí zklamání zapomněl a rozběhl se k ní: Mamí!
Synku můj! Jak já se těšila! Libuše ho objala, zadívala se mu do opálené tváře. Přijela jsem pro tebe, už brzy půjdeš do školy.
Ondřejek na ni zíral překvapeně.
Budeme žít tak, jak jsme žili. Ty budeš studovat, já ti budu kontrolovat úkoly, a ještě tě zapíšu na kroužek a do fotbalového oddílu, jak jsi chtěl.
Ondřejek se snažil napakovat do vlastního baťůžku co nejvíc, aby maminka neměla těžkou tašku.
Synku, nech toho, je to těžké.
Neboj! Já jsem silný!
Děda s babičkou vyprovodili Libuši a Ondřejka až na zastávku. Autobus blýskl světly, zastavil na okraji cesty s prachem a Ondřejek si sedl k oknu, mával dokud jim nezmizeli z očí.
V ruce držel to své letadélko, které mu děda opravil. Díval se na maminku. Cítil, že jede domů a to byl pocit, který v jeho srdci zněl, sílil a naplňoval ho neskonalou radostí a hrdostí, že vedle sedí ten nejmilejší člověk na světě jeho máma.
Někdy je lepší být s těmi, kdo tě má opravdu rád, než všechno ostatní na světě. Rodina není o darech nebo podmínkách, ale o lásce a vzájemnosti.