Přivezla Lucie do vesnice svého ženicha a on jí hned postavil podmínku
Viděl jsem přijíždějící starý linkový autobus po prašné venkovské cestě a okamžitě jsem upustil míč a rozběhl se ke stavení. Košile mi vlála otevřená, světlé vlasy mi rozcuchal vítr. Maminka, maminka přijela! vířilo mi hlavou, když jsem letěl k zastávce. Z autobusu ale Lucie, máma, nevystoupila sama. Vedle ní šel zavalitý muž v světlém obleku, který hned budil dojem významného úředníka. Kráčel po Luciině boku, mával černou aktovkou a vypadal dost důležitě. Bez váhání jsem se chytl maminky za ruku, snažil se jí podívat do očí.
Ahoj, Petříčku, sklonila se mamka a políbila mě na temeno. Nazdar, kluku! zaburácel muž, okamžitě mi promnul vlasy tak silně, až jsem ztratil balanc. Jeho dlaň byla těžká a pohlazení trochu bolelo.
Pojďte ke stolu, hosté milí, vítala nás s úctou babička Marie, mamčina maminka.
Děkuji, děkuji, maminko, odpověděl slavnostně muž, pan Jaroslav Suchý, přítel mé mamky, a rozhlížel se po štědře prostřeném stole.
Tady je ta pravá vesnice! zamával rukou ke stolu. V Praze v obchodech sotva co seženeš, samé lístky a pořadníky, víš, jak je to teď, ale tady si lidi všechno vypěstují a vychovají sami. Maso, mléko, všechno domácí.
A domácí smetana, domácí zelenina, slepičí vajíčka, pohupovala hlavou babička Marie.
Už jak stačíme, držíme si svoje, zapojil se děda Josef, štíhlý, málomluvný muž, celoživotní traktorista v místním JZD.
Ale i ve městě si poradíme, chlubil se pan Jaroslav, přejel si rukou přes řídnoucí vlasy, Občas mi švagrová něco z podniku nechá, vždyť Lucince nosím delikatesy, co jinde nejsou.
Pozoroval jsem ho a v duchu přemýšlel, jak se s ním seznámit. V Praze, kde jsem žil s mamkou, chodil do školy a hrával fotbal na dvoře, jsem často hleděl na tatínky svých kamarádů a přemýšlel, jaký asi byl ten můj. Někdy jsem si představovala, že jdeme spolu do zoo, nebo že se mnou kope do míče. Někdy jsem si přál, aby můj táta vypadal jako tatínek Honzíka nebo Lukáše. A když teď vedle mamky seděl pan Jaroslav, najednou mi přišlo, že by to mohl být on, koho jsem si přál.
V rukou jsem měl dřevěné letadélko, které mi děda Josef vyřezal, precizně do něj piloval křídla, až vypadalo jako skutečné. S obavou jsem přišel až k Jaroslavovi a ukázal mu letadlo: Podívejte, jaké mám letadlo! natáhl jsem mu hračku.
No teda! zasmál se a prudce roztočil vrtuli palcem. Ta odletěla na zem. Slabé, moc slabé, musíš mít lepší hračky, chlapče! řekl upřímně a vrátil mi letadlo.
Sklonil jsem se pro vrtuli a pohlédl na dědu. To se spraví, mrknul děda Josef.
On je pan Jaroslav vedoucím u nás v továrně na vozy, rychle změnila téma mamka Lucie.
Jaroslav pyšně vyfoukl hruď: To je pravda, vedoucí garáží.
Třicetiletá Lucie, která pracovala v šicí dílně, se poprvé v životě rozhodla vdávat. Byla ráda, že má ženicha s funkcí, zkušeného a staršího. Ochotně mu nabízela rybu i palačinky se smetanou.
Na zápraží rozpažil ruky: To je nádhera! A ten vzduch! To bys v Praze nezažil.
Líbí se ti to tu, Jaroušku?
To se ptáš! Je to tu skvělé.
Tak si to tu užijeme a zítra pojedeme zpátky, vezmeme i Petříka, potřebuje do školy novou uniformu.
Počkej, Lucko, proč bys ho vlastně brala? Není tady škola?
Je tu jen první stupeň
Tak ať tu zůstane, rok to vydrží, my zatím opravíme byt, pořídíme nový nábytek, vždyť tam je samý starý harampádí. A děda s babičkou na něj dají pozor, my oba v práci a času málo. Hotovo, domluveno, rok tu vydrží, pak ho vezmeme do města. Co ty na to, Lucinko?
To není návrh, to je podmínka, zavrčel děda Josef a zamyšleně si pohladil knír.
Druhý den, když mamka vysvětlovala, proč mě nevezme s sebou, jsem jen mlčky přikyvoval. Ale jakmile odešli s Jaroslavem na autobus, nemohl mě nikdo najít. Babička Marie hledala i v kurníku, i u dědy v dílně nikde nic.
Kam se mi poděl, ještě tu před chvílí byl. A jeho kolo tu stojí.
Najde se, někde lítá s kamarády, mávl Jaroslav rukou.
Maminka si ještě naposled prohlédla dvorek a také odešla. Schovával jsem se v dřevníku. Strašně jsem chtěl vyběhnout k mamce, obejmout ji, ale něco mě zdrželo najednou jsem věděl, že už sem nepatřím, když se objevil ten cizí pán.
Stiskl jsem v ruce rozbité letadélko a po tváři mi tekly slzy. Nebýval jsem uplakánek, ani když mě děda Josef zpráskal proutkem za to, že jsem sám odplul loďkou po řece. Tehdy jsem věděl, že mě trestá právem. Tohle ale bylo jiné, nikdo na mě ani nesáhl, a stejně jsem neudržel pláč a utíral si slzy do rukávu.
Našel se! zvolala babička, až když byli Lucie s Jaroslavem pryč. Nebreč, zlatíčko, maminka přijede za měsíc, jak slíbila, a my ti zatím koupíme školní uniformu tady ve městě. Vždyť se ti u nás s dědou líbí.
Sklopil jsem hlavu, vlasy mi padly do čela. Myslel jsem na kamarády z města, na školu i na panelákový dvůr a v tu chvíli jsem si říkal, že být zpět by bylo úplně nejlepší. Jenže nakonec tady čas plynul rychle, s místními kluky jsem zapomněl na všechno zlé, a myšlenka, že mě tu mamka nechala, už tolik nebolela.
Babička málem upustila vědro s brambory, když po dvou týdnech místo měsíce mamka najednou přijela. Lucinko, to jsi mě překvapila!
Mamka se unaveně posadila: Slíbila jsem měsíc, ale už po čtrnácti dnech jsem si to rozmyslela. Jsem tady pro Petříka.
Ale vždyť jste se domluvili Nebo si to Jaroslav rozmyslel?
Ne, já jsem si to rozmyslela, mami. Nebudu přece syna ponechávat napospas. Jaroslav mě začal vodit za nos, navštěvuje teď Simonu, naši účetní, nosí jí potraviny z podniku. Prý ona děti nemá a já mám věno v podobě Petříka podmínka: nesmím ho z vesnice vzít.
Babička smutně přikývla. Kéž by dcera zažila štěstí, ne ale s Jaroslavem. Třeba je to tak lepší, Lucko.
Určitě, mami. Vezmu Petříka, koupím mu novou uniformu, brašnu, odvedu ho do druhé třídy a bude všechno zase jako dřív. S Petříkem jsme vždycky všechno bez nouze zvládli a zvládneme i teď. Mně nešlo o žádné delikatesy, šlo mi o rodinu, že by měl syn otce a já manžela.
Najednou se ukázal Petřík a zůstal stát ve dveřích, překvapený. V tu chvíli zapomněl na dřívější bolest a rozběhl se k mamince. Mami!
Srdíčko moje! Ani si neumíš představit, jak se mi stýskalo! pevně mě sevřela v náručí. Jedu sem pro tebe, za chvíli půjdeš zase do školy.
Díval jsem se na ni s úžasem.
Bude to jako dřív. Ty se budeš učit, já ti budu dělat úkoly, zapíšu tě do kroužku a na fotbal, jak jsi chtěl.
Cpal jsem do batůžku, co se vešlo, abych mamince odlehčil.
Stačí, Petříčku, nech to, ať to neutáhneš.
To zvládnu! Já už jsem velký a silný!
Děda s babičkou nás dovedli až k autobusové zastávce. Autobus zacouval, zastavil a dokořán otevřel dveře. Sedl jsem si k oknu a mával dědovi a babičce, dokud mi nezmizeli z očí.
Držel jsem opravné letadélko a občas se díval na mamku. Jeli jsme domů a já cítil v srdci obrovskou radost. Máma byla se mnou nejbližší člověk na světěKdyž autobus popojel kolem hřiště, kde kdysi s kamarády kopal míč, zahlédl jsem za plotem lišku, jak si v trávě pohrává s vlastním stínem. Zamával jsem jí letadélkem, jako bych tím mával sbohem všemu, co jsem v téhle vesnici zažil. A přesto jsem věděl, že mi kousek téhle návsi zůstane navždy v srdci.
Maminka si všimla mého pohledu a tiše mě vzala za ruku. Slunce klouzalo mezi poli a zlatilo silnici před námi. Autobus drkotal do neznáma zpátky k městu ale tentokrát jsem se nebál; tentokrát jsme jeli spolu a já cítil, že domov není jen místo, kde bydlíme, ale hlavně dvě ruce, které mě dokáží obejmout ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuji.
Maminka se naklonila blíž a zašeptala: My dva, Petříčku to je největší bohatství na světě. Podíval jsem se na ni, a poprvé jsem věděl, že tohle je začátek něčeho nového, kde žádné podmínky už nestojí mezi námi. A zatímco autobus duněl po dlažbě, vrtulka letadélka se v mém klíně zlehka roztočila a já jsem tušil, že mě čeká spousta dalších startů.
