PŘIŠEL… PROTOŽE MILUJE

Dobré zprávy

Přišel… protože miluje

Petr se přestěhoval do vesnice Podhůří z vedlejšího okresu. Nejprve bydlel ve starém domku, který zdědil po vzdálené příbuzné – dočasně, než si postaví vlastní obydlí. A jednoho večera, když právě dokončoval verandu, ji spatřil – štíhlou, upravenou ženu městského vzhledu, která šla od autobusové zastávky. Lída. Tak se jmenovala jeho sousedka.

„Krása… A jak drží tělo,“ pomyslel si. „Opravdová žena.“

O pár dní později ji potkal u vesnického obchodu. Nepřemýšlel dlouho:

„Ty jsi Lída, ptal jsem se sousedů. A já jsem Petr. Pojďme se seznámit?“

Zarazila se, ale uvnitř zářila – že si takový mušketýr všiml právě jí! Petr neustoupil, a tak začali chodit. A za rok jí podal krabičku s prstýnkem…

…Uteklo mnoho let. Teď je Lídě osmapadesát, Petrovi o tři roky méně. Žijí spolu v útulném domě s novou verandou. Syn je dávno dospělý, odstěhoval se do jiného kraje, žije s rodinou. Mají vnouče – pětiletou Aničku, jedinou a zbožňovanou.

Ten den Lída čekala, až se Petr vrátí z práce. Byl na polích – jarní setba se chýlila ke konci. Uvařila bramboračku, prostřela stůl a zamyšleně hleděla z okna:

„Nějak se můj Petr zdržuje… Slíbil, že dnes už končí.“

Sedíc u okna, se nořila do vzpomínek. Dětství nebylo lehké. Narodila se v početné rodině – šest dětí, ona byla nejstarší. Domeček malý, v něm rodiče, babička z otcovy strany a hlučná dětská banda. Rodiče od rána do večera v práci, a Lída s babičkou obstarávaly domácnost.

Když o tom vyprávěla vnučce, ta nechápala:

„Babi, s čím sis hrála, když jsi neměla hračky?“

„S čímkoli, Aničko… kamínky, klacíky, hadříky…“

Víc neříkala – na pochopení toho všeho byla vnučka ještě malá.

Lidin otec byl truhlář – zlaté ruce, lidé si ho často najímali. Výdělek nebyl špatný, ale večer musela na stole stát láhev. Vracel se veselý, matka bručela, ale děti nebil, spíš naopak – byl laskavý.

Vánoční stromek u nich doma nebyl. První ozdobený stromeček, který Lída viděla, byl ve škole. Tam to bylo opravdu kouzelné a radostné.

Když otec zemřel, bylo Lídě pouhých devět. Za dva měsíce odešla i babička. Matka zůstala sama se šesti dětmi. Sousedi pomohli s pohřby, ale žít se stalo nesmírně těžké.

„Mami, co teď budeme dělat?“ šeptala Lída.

„Nevím, holka… Ale nějak budeme. Kam bychom šli?“

Dětství skončilo. Lída se stala chůvou pro mladší sourozence, vařila, uklízela, starala se o ně. Sny o kamarádkách a hrách vyšuměly. Jen v létě bylo trochu lépe: zahrádka, hospodářství – těžké, ale známé.

Když bylo Lídě deset, spadla ze stodoly – uklouzla, když sahala pro seno. Ruku si poškodila vážně. Lékaři se snažili zachránit pohyblivost, ale prsty už nikdy nebyly jako dřív. Mnoho věcí jí pak dělalo potíže. Učení šlo ztěžka, ale snažila se.

Po osmé třídě ji poslali na učiliště. A tam konečně pocítila štěstí. Přátelé, respekt, chválili ji za píli – hlavně v šití.

„Lído, šikulka! Podívejte, jak jí to hezky jde!“

Jezdila dokonce se skupinou do zahraničí – mezi nejlepší žáky. Na prázdniny přijížděla domů s dárky: oblečení pro sourozence šila sama. Málokdy něco pro rodinu, většinou šetřila.

Na druhém ročníku se zamilovala do Pavla. Hodný, veselý, starostlivý. Chodili spolu, snila o svatbě. Ale matka byla ostrá:

„Cožpak vdávání? S tou rukou tě nikdo nechce… Osamění je tvůj úděl.“

Slova se jí zabodla do srdce. Vztah s Pavlem postupně vyšuměl. Po škole Lída nastoupila do práce, ale za pár let ji propustili. Musela se vrátit do vesnice.

A tam se objevil on – Petr. Vysoký, hezký, pracovitý. Postavil dům, usadil se vedle. A všiml si Lídy…

A všechno začalo nanovo – tentokrát doopravdy. Nevadil mu věkový rozdíl. Neděsil ho její jizva na duši ani nemocná ruka. Prostě ji miloval.

Jejich syn vyrostl v laskavého, chytrého muže. A teď je tu Anička, která jim dělá radost.

A ten večer, když bramboračka už téměř vychladla, Lída ho uviděla v okně. Petr šel unavený, ale usmíval se.

„No, drahá, hotovo! Setba je za námi! Teď si trochu odpočinu,“ řekl, když vešel.

Upravila mu límec, objala ho. A on se na ni díval, jako před lety. S láskou…

Rate article
Add a comment