PŘIŠEL… PROTOŽE MILUJE
Petr se přistěhoval do vesnice Podhoří z nedalekého okresu. Nejdřív bydlel ve starém domku, který zdědil po vzdálené příbuzné – dočasně, než si postaví vlastní obydlí. A jednoho večera, když právě dokončoval verandu, ji uviděl – štíhlou, upravenou ženu městského vzhledu, která šla od autobusové zastávky. Lída. Tak se jmenovala jeho sousedka.
„To je krása… A jak drží tělo,“ pomyslel si. „Skutečná žena.“
O pár dní později ji potkal u vesnického obchodu. Nepřemýšlel dlouho:
„Ty jsi Lída, ptal jsem se sousedů. Já jsem Petr. Chceš se seznámit?“
Zarazila se, ale uvnitř zářila – takový muž si všiml právě jí! Petr neustoupil, a tak začali chodit. A o rok později jí podal krabičku s prstýnkem…
… Uteklo mnoho let. Teď je Lídě osmapadesát, Petrovi o tři roky méně. Žijí spolu v útulném domě s novou verandou. Syn dávno dospěl, odstěhoval se do jiného kraje, žije s rodinou. Mají pětiletou vnučku – Aničku, jedinou a zbožňovanou.
Toho dne Lída čekala Petra z práce. Byl na polích – jarní setba se blížila ke konci. Uvařila bramboračku, prostřela stůl a zamyšleně hleděla z okna:
„Nějak se můj Petr zdržel… Slíbil, že dnes už skončí.“
Sedíc u okna, propadla vzpomínkám. Dětství neměla lehké. Narodila se do početné rodiny – šest dětí, ona byla nejstarší. Domeček malý, v něm rodiče, babička z otcovy strany a hlučná hrstka dětí. Rodiče od rána do večera v práci, Lída s babičkou obstarávaly všechno doma.
Když o tom vyprávěla vnučce, ta nechápala:
„Babi, s čím jsi si hrála, když jsi neměla hračky?“
„S čím se dalo, Aničko… kamínky, klacíky, hadříky…“
Víc neřekla – na pochopení bylo ještě příliš brzy.
Lidin otec byl truhlář – zlaté ruce, lidé ho často najímali. Platili slušně, ale večer na stole musela být láhev. Vracel se veselý, matka reptala, ale děti nebil, naopak – byl k nim laskavý.
Vánoční stromeček u nich doma nebýval. První ozdobený stromek, který Lída viděla, byl ve škole. Tam to bylo opravdu kouzelné a plné radosti.
Když otec zemřel, bylo Lídě pouhých devět. O dva měsíce později odešla i babička. Matka zůstala sama se šesti dětmi. Sousedé pomohli s pohřbem, ale život se stal nesnesitelně těžkým.
„Mami, co teď budeme dělat?“ šeptala Lída.
„Nevím, holčičko… Ale nějak budeme. Kam bychom šli?“
Dětství skončilo. Lída se stala chůvou pro mladší sourozence, vařila, uklízela, starala se o ně. Sny o kamarádkách a hrách vyšuměly. Jen v létě bylo trochu lépe: zahrádka a hospodářství – těžké, ale známé.
Když jí bylo deset, spadla ze stodoly – uklouzla, když sahala po seně. Ruku si vážně poranila. Lékaři se snažili zachránit pohyblivost, ale пальцы už nikdy nebyly jako dřív. Od té doby pro ni bylo mnohé obtížné. Školu zvládala s námahou, ale snažila se.
Po osmé třídě ji poslali na průmyslovku. A tam konečně pocítila štěstí. Přátelé, uznání, chválili ji za píli – hlavně v šití.
„Lído, šikulka! Podívejte, jak jí to jde!“
Jezdila dokonce s výpravou nejlepších studentů do zahraničí. O prázdninách vozila domů dárky – pro sourozence šila oblečení sama. Pro sebe si málo dopřávala, všechno pro rodinu.
Na druhém ročníku se zamilovala do Pavla. Hodný, veselý, starostlivý. Chodili spolu, snila o svatbě. Ale matka ji zarazila:
„Cože, vdát se? S tou rukou tě nikdo nechce… Osamění je tvůj úděl.“
Slova se jí zarývala do srdce. Vztah s Pavlem pomalu vyprchal. Po škole Lída našla práci, ale za pár let ji propustili. Musela se vrátit do vesnice.
A tam se objevil on – Petr. Vysoký, pohledný, pracovitý. Postavil dům, usadil se poblíž. A všiml si Lídy…
A všechno začalo znovu – tentokrát doopravdy. Nevýhoda věku ho neodradila. Neděsil se ani jizvy v její duši, ani její zraněné ruky. Prostě ji miloval.
Syn jim vyrostl v laskavého, chytrého muže. A teď je tu ještě vnučka, která jim dává radost.
A toho večera, kdy bramboračka už téměř vychladla, Lída spatřila z okna jeho. Petr kráčel unavený, ale s úsměvem.
„No, drahá, hotovo! Jarní setba je za námi! Teď si trochu odpočinu,“ řekl, když vešel dovnitř.
Upravila mu límec, objala ho. A on se na ni díval jako před léty. S láskou…