Vracel jsem se starým autobusem po prašných silnicích k rodičům do předměstí Brna. Srdce mi svíral smutek, protože jsem jim musel oznámit zprávu, která by obrátila jejich svět naruby — rozchod s manželkou. Ale to, co jsem uslyšel v rodném domě, mě zasáhlo mnohem víc. Moji staří rodiče, které jsem vždy považoval za vzor pevného manželství, oznámili, že se sami rozvádějí. Ta dramata zastínila vše, co jsem chtěl říct. Teď stojím před volbou, která změní můj život, a uvnitř mě bouří strach, vina a nepochopení.
Myšlenka na rozvod s Annou mi nedala spát. Mohl jsem mlčet, ale v naší malé vesnici se drby šíří rychle. Anna by mohla rodičům ze vzteku zavolat, nebo by můj bratr či sestra něco prořekli při návštěvě. Rozhodl jsem se, že pravdu řeknu sám, abych se pak nemusel vymlouvat. Věděl jsem, že život je nepředvídatelný a nikdo není dokonalý.
Vyšel jsem po známých schodech a zmáčkl zvonek. Dveře otevřel otec, Václav Novák, s pochmurným výrazem, jako by už věděl, proč přicházím.
„Ahoj,“ zavrčel. „Dobře, že jsi přišel. Pojď dál.“
„Ahoj, tati,“ odpověděl jsem, ale v hlavě mi probleskla úzkost: *Už to ví?* — „Je máma doma?“
„Doma, doma,“ odsekl otec podrážděně. „Kam by se poděla? Sedí tam jako rozmazlená panička.“
„O čem to mluvíš?“ nerozuměl jsem. „Co se děje?“
„To, že už mám dost!“ vykřikl najednou otec, otočil se a odšoural se do pokoje, funě vzteky.
Ohromeně jsem ho následoval. V obýváku se s plácnutím sesunul na gauč a zkřížil ruce. Mámy, která obvykle sedávala s pletením, tu nebylo. Nakoukl jsem do ložnice a uviděl ji — Evu Novákovou, jak stojí u okna. Její tvář byla temnější než mraky.
„Přišel jsi?“ zeptala se chladně. „Už jsi opustil Annu, nebo se teprve chystáš?“
„Jak to víš?“ srdce mi poskočilo. „Proč se ptáš?“
„Protože potřebuji vědět, jestli sis už sehnal byt!“ vyjela na mě ostře.
„Jaký byt?“ znejistěl jsem.
„Ten, kde budeš bydlet po rozvodu!“ řekla stroze.
„Ještě ne,“ přiznal jsem. „Ale jak jste se dozvěděli, že se rozvádím?“
„Dozvěděli,“ zamumlala temně. „Tak poslouchej, synu, rychle si najdi byt, protože já se k tobě stěhuju!“
„Cože?“ ztuhl jsem.
„Ne!“ zahřměl z obýváku otcův hlas. Objevil se ve dveřích, rudý vzteky. „S Jindrou budu bydlet já! Ty zůstaneš tady, byt je na tebe!“
„Ani náhodou!“ vykřikla máma. „Nebudu žít v domě, kde je všechno prosáklé tvým tvrdohlavstvím!“
„Stačí!“ přerušil jsem je, přelétaje pohledem z jednoho na druhého. „O čem to mluvíte? Kam se chcete stěhovat?“
„Tam, kam ty!“ prohlásil otec. „Výborně, synu, že ses včas rozhodl rozvést! Opravdu výborně!“
„Proč výborně?“ cítil jsem, jak se mi pod nohama třese zem.
„Protože je nejvyšší čas! My s matkou se taky rozvádíme!“ vyhrkl otec.
„Cože?!“ zůstal jsem jako solný sloup. Čekal jsem výčitky, ale místo toho přišla tato šokující zpráva.
„Mám toho dost!“ pokračoval otec. „Jsi dospělý, nic nikomu nedlužím. My s matkou jsme si už přerostli přes hlavu, stejně jako ty s Annou. Odcházím s tebou a budeme žít po chlapsku!“
„Ale ne, syn bude bydlet se mnou!“ skočila mu do řeči máma. „Tebe nepotřebuju, ale jemu se hodím. Bez ženy by se ztratil, a já mu můžu vařit. Nebo ne, Jindro? Máš přece rád moje řízky?“
„A co já, neumím vařit?“ rozjel se otec. „Dám ti guláš, svíčkovou — na co si vzpomeneš!“
„Cha!“ ušklíbla se máma. „Kdy ses naposledy i jen dotkl hrnce? Před půl stoletím?“
„A co? My, chlapi, si poradíme! Ženy nepotřebujeme, jen pračku, mikrovlnku a pořádnou lednici, abychom měli zásoby na měsíc!“ prohlásil otec.
„Co to učíš syna?!“ rozhořčila se máma.
„Dost!“ zařval jsem, už bez sebe. „Zbláznili jste se? Je vám přes sedmdesát a žvatláte jako děti! Podívejte se na sebe!“
„A ty sám!“ vykřikli rodiče společně. „Tobě je skoro padesát, a chováš se jako puberťák! Nemáš nám co vyčítat! Raději si vyber, kdo s tebou půjde do nového bytu!“
„Proč si myslíte, že někde budu bydlet?“ vybuchl jsem. „S Annou máme svůj byt!“
„Jak to?“ podivila se máma. „Ty se přece rozvádíš!“
„Kdo vám to řekl?“ zeptal jsem se.
„Anna. Tvůj bratr pověděl, že jsi jí volal a všechno jí řekl,“ odpověděla.
„Já se nerozvádím!“ řekl jsem pevně. „To byl jen vtip!“
„Vtip?“ otec zmateně zamrkal. „A my jsme si tu už plánovali nový život… a ty jsi to všechno zničil?“
„Ano, Jindro,“ zamumlala máma. „Takové vtipy nejsou hezké. Rozpálils nás k rozhodnutí, a teď je to jen vtip… No dobrá, vydržíme spolu ještě chvíli.“
„Ale pamatuj si, synu,“ dodala, „jestli změnis názor a opravdu se rozvedeš, já i otec jsme první v řadě, abychom s tebou bydleli. Chápeš?“
„Chápu,“ přikývl jsem pochmurně. Uvědomil jsem si, že rozvod s Annou, o kterém jsem přemýšlel, teď pravděpodobně nebude. „Musím jít.“
„Kam?“ zarazila se máma. „Nepřišel jsi jen tak, že? Chceš se najíst?“
„Nechci,“ mávl jsem rukou. „Chtěl jsem vás jen navštívit. A vidím, že to nebylo zbytečné. Přestaňte se hádat. Měli byste být příkladem pro nás, děti. A vy… No dobrá, mějte se.“
JakmileJen co jsem vyšel, rodiče si vyměnili pohled a s úlevou si oddechli.
