Naskládat na stůl
– Olžno, uvidíme se za tři dny! A nezapomeň udělat ten svůj slavný masový koláč. Je ták chutný… – vesele švitořila telefonem tchyně Tereza Nováková.
Ale Olze nebylo příliš do smíchu. Ukončila hovor a těžce dosedla na židli. Za pár dní měla být Velikonoce a celá rodina ze strany jejího manžela Vratislava se měla sejít u nich doma.
– Máte tak prostorný byt, všem se tam vejde. Když jsme bydleli v našich malých místnostech, bylo všude tak nahusto. Tady se může celá naše velká rodina setkat. – Vynesla před dvěma lety verdikt tchyně.
Teď Oľga začínala nenávidět svůj velký a prostorný třípokojový byt, na který ještě dlouho bude platit hypotéku. Kvůli bytu k ní pokaždé přijela celá spousta příbuzných, kteří udělali nepořádek a rušili její klid.
Do kuchyně vstoupil Vráťa a políbil svou ženu na temeno.
– Všechno jste s matkou probrali? – Zeptal se.
– Ano, opět budeme slavit u nás. Vráťo, – prosila, – nemohli bys, prosím, promluvit s matkou?
Vratislav se zamračil.
– Olgo, už jsme o tom mluvili. Mamince se moc líbíš a obdivuje tvé vaření! Jak bych jí mohl říct, aby nepřijela? Navíc je už v důchodu. Nehodláš ji přece přinutit, aby vařila pro všechny. Už na to nemá dost síly. Vychovala čtyři děti, zasloužila si odpočinek.
Každý rok Olga povolila přesvědčování svého muže. Ale v duchu si myslela: „A kdo se postará o mě? Proč bych měla o svátku hostit a obsluhovat celou partu?“
Ale stěžovat si nemělo smysl. Nechtěla se hádat s manželem a kazit rodinné štěstí. A tak se druhý den vydala nakupovat potraviny. Den před Velikonocemi se horlivě pustila do vaření. Do pozdní noci stála u sporáku a chystala jídlo pro všechny. Na návštěvu se chystali všechny děti tchyně s rodinami. To znamenalo více než deset lidí!
– Proč to celé dělám? Nikdo nemůže přijít a pomoci? No, dobře, ne tvá matka, ale co některé z manželek bratrů? Nebo jsou také na zasluženém odpočinku? – ptala se svého manžela, když přidávala těsto do koláče.
Vráťa na ni překvapeně zíral.
– Víš přece, že bratři vařit neumí, stejně jako já. A švagrové… majú děti nebo práci. Nemohu je jen tak vytáhnout z místa, Olo. To by nebylo správné.
– A mě můžeš? Já také pracuju, i když z domova. Nebuď zlý, – objal ji muž kolem pasu. – Všechno půjde podle plánu. Sejdeme se všichni společně, oslavíme Velikonoce, všichni si pochutnají na tvém jídle. A tvoje nálada se zlepší.
A Olga se znovu poddala. Pozdě v noci, když padla do postele, nemohla z vyčerpání usnout. Zdálo se, že po tak dlouhém dni by měla usnout během několika vteřin. Ale spánek nepřicházel. Myslela, přemýšlela, měla starosti.
„Jaké pro mě mají pochvaly? Také bych chtěla přijít na vše hotové, aniž bych s tím ztratila čas, peníze nebo energii.“
Ráno, když Olga právě usnula, ji probudil zvonící telefon. Tchyně se rozhodla být první, kdo pogratuluje rodině nejstaršího syna, a později Tereza Nováková oznámila:
– Za hodinu budeme u tebe. Včera jsem to řekla všem dětem, tak začni chystat stůl, – její hlas byl veselý.
Olga se nemohla zvednout z postele. Chyběly jí síly zahájit tento den. Již si v hlavě přehrávala, jak bude servírovat stůl, běhat na kuchyň, aby přinesla a odnesla nádobí, a pak všechno uklidit.
– Nechci, – zasténala do polštáře.
– Olo, proč ještě ležíš? Máma brzy přijde! A hosté, – stál ve dveřích Vráťa a neúspěšně ji sledoval.
– Už jdu, – odpověděla Olga neochotně a posadila se. „Zvládneš to, zvládneš to všechno, jsi silná.“ – zašeptala si pod nosem a vydala se do koupelny umýt se.
Stůj co stůj se povzbuzovala. Nakonec vše stihla připravit a ohřát.
…V místnosti byl hluk. Rodiny si vyměňovaly dojmy, plány, vyprávěly příběhy. Vedle Olgy seděla tchyně. Nevzdávala se chválit Olgu:
– Jak naše Olžička skvěle vaří! Všechno se tak podařilo, dcerko. Sama bych nikdy takový stůl nepostavila, – široce se smála tchyně, tiskla ruku nevěstě a chápavě se dívala do očí.
Olga neochotně přijímala gratulace, ale často se od stolu ztrácela. Vycházela na balkon, aby se skryla před hlukem a otázkami týkajícími se dětí. S Vráťou se rozhodli počkat, aby se postavili na nohy. Ale příbuzné to příliš nezajímalo.
– Olžičko! – ozval se hlas tchyně. – Čas na dezert. Kam ses ztratila?
Dveře na balkón se otevřely a do malé prostorové vstoupila Tereza Nováková.
– Kouříš? – překvapeně se zeptala ona.
– Co? Samozřejmě, že ne! – ohradila se Olga. – Jen jsem vyšla nadechnout se čerstvého vzduchu. Je uvnitř dusno.
– Ano, ano. Děti jsou uvnitř, okna nemůžeš otevřít. Myslela jsem, že se tady něčím bavíš… Podívej, ani nepomýšlej na nic takového, ještě mi budeš rodit potomky! – šibalsky pohrozila tchyně prsty.
Olga unaveně usmála. Ale Tereza Nováková si toho nevšimla.
– Pojď, musíme uklidit stůl a přinést dezert.
– Jdu…
Když se vrátili do pokoje, Tereza Nováková se okamžitě posadila na své místo. Olga zůstala sama. Sebrala špinavé talíře, odnesla je na kuchyň, nastavila na stůl dezert a před hosty rozdala nové příbory. Vše sama.
– Tvůj dort je nejlepší na světě, – opět chválila tchyně.
Olga se rychle vrhla do kuchyně. Začala mýt talíře, aby se něčím zaměstnala. V takových chvílích Olga litovala, že si ještě nekoupila myčku. Její pořízení stále odkládala.
Po dvou hodinách se hosté začali sbírat.
– Vráťičko, odvezeš mě domů? – zeptala se Tereza Nováková.
– Samozřejmě, mami, jen vezmu klíče.
Když Olga zůstala sama, kráčela do pokoje a unaveně padla na pohovku.
Stav bytu byl v pořádném chaosu. Co dělat?
– Potřebuji vstát a dokončit vše, – řekla si sama. – Pokud to nechám na zítra, budu zbytečně naštvaná. Ach…
S tichým povzdechem Olga vstala z postele. Pustila se do nádobí, ubrus a ručníky šly do praní. Stůl vrátila na místo. Nejprve umyla všechny talíře, příbory a sklenice. Zbytky jídla rozdělila do nádob. Pak vysála všechny pokoje a vytřela podlahu.
– Zasloužíš si něco pěkného za svou práci…
Olga napustila vanu, přidala oblíbenou sůl do vody a pustila hudbu. Horká voda příjemně uvolňovala její svaly. Poprvé po několika hodinách vzala do ruky telefon. Tam na ni čekala zpráva od manžela:
„Mamka mi navrhla zůstat. Vrátím se zítra.“
– To jsem ani nic jiného nečekala. Jako vždy…
Vratislav dobře věděl, že bude dnes uklízet. Ale raději zůstal s matkou místo toho, aby pomohl manželce.
– Jak se ke mně chovají, tak se budu chovat já k nim. Už mám dost! – rozhodla se nakonec.
Celý měsíc uplynul rychle. Blížil se další svátek. Telefonát od tchyně na sebe nenechal dlouho čekat:
– Olži, připrav stůl! V pátek přijedeme oslavit narozeniny Vráťova mladšího bratra.
– Samozřejmě, stůl je neustále tady. Ale někdo jiný bude muset vařit. Mám toho hodně v práci a musím jít do kanceláře. Nevím, kdy se vrátím, – povzdechla si fingovaně smutně Olga. – Ani nevím, jestli se na oslavě objevím…
– Cože? Jak to?…
– Práce! Co se dá dělat.
– No dobře, něco vymyslím. Taková škoda… – povzdechla tchyně.
– Vše v pořádku, – řekla Olga a zavěsila s úsměvem.
Večer oslavný večírek strávila u kamarádky. Druhý den donutila Vráťu uklízet, přeci jen to byla oslava jeho bratra, ne její.
Před blížícím se výročím tchyně se Olga rozhodla kdo opustit město a navštívit rodiče v sousedním městě. Svůj dar dala předem a oznámila novinku.
– A kde budeme slavit?
– Vráťa vás pustí, ale já doma nebudu.
– A vaření?
– Můžete si něco objednat nebo něco připraví ostatní švagrové. Určitě to zvládnete!
Na dalších oslavách byla Olga doma. Ale stůl byl jen s masovým narezáváním a dortem z obchodu. Olga stále opakovala:
– Nemám čas na vaření. Práce vás hodně zaměstná. Můžete si něco objednat, pokud chcete.
Ale nikdo nechtěl vytáhnout peněženku a utrácet peníze. Na Nový rok všichni příbuzní pochopili, že už se nevládne s Olžinou laskavostí. A přišlo jim, že slavit nebudou moci všechny společně svátky.
Ten Nový rok Olha a Vratislav slavili sami, což Olžě velmi vyhovovalo. Její plán vyšel. Když zvedla sklenku šampaňského, pomyslela si, že je skvělá, a bylo co zapít.