Zakryj stůl
– Olgo, uvidíme se za tři dny! A nezapomeň připravit svůj vyhlášený masový koláč. Je tak chutný… – vesele cvrlikala do telefonu tchyně Marie.
Ovšem Olga neměla důvod k radosti. Dokončila hovor a těžce se sesunula na židli. Za několik dní byla Velikonoce. Všichni příbuzní z mužovy strany se sjížděli k nim.
– Máte tak prostorný byt, pro všechny bude dost místa. My jsme se dřív tísnili v našich malých pokojích. Tady se můžeme rozlétnout! Bude dost prostoru pro setkání naší velké rodiny. – uzavřela před dvěma lety tchyně.
Teď Olga začínala nenávidět svůj velký a prostorný třípokojový byt, na který musela ještě dlouho splácet hypotéku. Jen kvůli bytu k nim jezdila návštěva a narušovala klid.
Do kuchyně vešel Víťa a políbil manželku na temeno.
– Všechno s mámou vyřízeno? – zeptal se.
– Ano, zase budeme slavit u nás. Víťo, – prosila – nemohl bys mluvit s mámou?
Viktor se zamračil.
– Olgo, už jsme to probírali. Moc se mamce líbíš, miluje tvé vaření! Jak bych jí mohl říct, aby nejezdila? Obzvlášť když už je v důchodu. To ji nemůžeš nutit vařit pro všechny. Už nemá tolik sil. Vychovala čtyři děti, musíme jí vzdát hold. A zasloužila si odpočinek.
Olga se vždycky nechala přemluvit mužem. Ale v duchu si myslela: “A kdo se postará o mě? Proč musím o svátcích obsluhovat celou tlupu?”
Stěžovat si nemělo smysl. Nechtěla se hádat s mužem a rušit rodinné štěstí. A tak se druhý den vydala nakoupit suroviny. Den před Velikonocemi se věnovala vaření.
Do pozdní noci Olga stála u sporáku, aby připravila jídlo pro všechny. Má přijít celé širé příbuzenstvo – to je přes deset lidí!
– Proč to všechno dělám sama? Nemůže někdo přijít pomoci? Kdyby ne tvoje máma, tak některá ze švagrových? Nebo jsou všechny na zaslouženém odpočinku? – zeptala se muže, když zadělávala těsto na koláč.
Víťa se podivil.
– Víš, že bratři vařit neumí, ani já. A švagrové… Mají práce dost, jedny mají děti, druhé práci. Nemůžu je jen tak vytáhnout, Olgo. To by nebylo správné.
– A mě můžeš? Já taky pracuju. A co, že z domu? Z toho se neunavím méně, Víťo.
– Nezlob se, – manžel objal Olgu kolem pasu. – Všechno bude v pořádku. Sejdeme se všichni, oslavíme Velikonoce, všichni budou chválit tvé jídlo. A to ti spraví náladu.
A Olga znovu ustoupila. Už v noci, když ulehli k spánku, nemohla únavou zavřít oči. Zdálo se, že po tak náročném dni by měla usnout během vteřin. Ale sen nepřicházel. A Olga přemýšlela, analyzovala, trápila se.
“Na co jsou mi jejich chvály? Ráda bych taky přišla ke stolu, aniž bych na to utrácela čas, peníze a síly.”
Brzy ráno, když konečně usnula, ji probudil telefon. Tchyně se rozhodla jako první popřát rodině nejstaršího syna. A pak Marie sdělila:
– Za hodinu jsme u tebe. Včera jsem všem dětem dala vědět, takže začni prostírat stůl. – hlas Marie byl živý a veselý.
Olga nebyla schopna vstát z postele. Prostě neměla na to sílu. Představovala si, jak prostře stůl, stokrát poběží do kuchyně nosit pokrmy a talíře, a pak všechno uklidí.
– Nechci, – zaúpěla do polštáře.
– Olgo, proč jsi ještě v posteli? Maminka brzy přijede! A hosté také. – ve dveřích stál Víťa a nesouhlasně se díval na manželku.
– Už jdu, – s těžkou neochotou odpověděla Olga a posadila se. “Dokážeš to, zvládneš všechno, jsi silná.” – zašeptala si a šourala se do koupelny, aby se opláchla.
Dívka se všelijak povzbuzovala. Podařilo se jí včas prostřít a jídlo ohřát.
…U stolu vládl lomoz. Rodiny si vyměňovaly dojmy, plány, vyprávěly příběhy. Vedle Olgy seděla tchyně. A neustávala Olgu hlasitě chválit:
– Jak Olguška pěkně vaří! Všechno je tak chutné, dceruško. Sama bych nikdy takový stůl neprostřela, – tchyně se široce usmívala, přitahovala si nevěstu a schvalně jí hleděla do očí.
Olga zdráhavě přijímala gratulace, ale často se ošizovala od stolu. Utíkala na balkon, aby unikla lomozu a hluku, otázkám o dětech. S Víťou se rozhodli chvíli počkat, aby se postavili na vlastní nohy. Příbuzné to ovšem příliš nezajímalo.
– Olguško! – zazněl hlas tchyně. – Je čas podávat dezert. Kams utekla?
Dveře na balkon se otevřely a do úzkého prostoru vstoupila Marie.
– Kouříš? – zeptala se překvapeně.
– Co? Samozřejmě ne! – zakroutila se Olga. – Jen jsem šla na čerstvý vzduch. Je v bytě těsno.
– Jo, jo. Děti uvnitř, nemůžeme otevřít okna. Už jsem si myslela, že se bavíš… Ale, koukej se na to, ani na to nemysli, musíš mi ještě vnuky porodit! – tlachala tchyně s prstem napomínatelsky.
Olga se vynutila úsměv. Ale Marie si toho nevšimla.
– Pojďme, musíme sejmout ze stolu a podat dezert.
– Jdu…
Když vstoupily do sálu, Marie se hned usadila na své místo. A Olga zůstala sama. Sebrala špinavé talíře, odnesla je do kuchyně, pak prostěla stůl dezertem a předložila hostům nové příbory. A všechno sama.
– Tvůj dort je nejlepší na světě, – zase chválila tchyně.
Olga spěšně odešla do kuchyně. Začala umývat talíře, aby se něčím zaměstnala. V takových chvílích Olga litovala, že si ještě nekoupila myčku na nádobí. Její nákup byl neustále odkládán.
Za dvě hodiny se hosté začali rozejít.
– Víťo, odvezeš mě domů? – ptala se Marie.
– Jistě, maminko, jen vezmu klíče.
Když Olga zůstala sama v bytě, prošla do obývacího pokoje a unaveně se usadila na pohovku. Byt byl v naprostém chaosu. Kupa hostů a několik dětí zapracovala své. Z včerejšího úklidu nezbylo nic.
– “Musím vstát a dokončit to” – řekla si sama sebe. – “Jestli to nechám být, zítra na sebe budu více zlobit… Ech…”
S tichým povzdechem Olga vstala z postele. Začala sbírat špinavé nádobí, ubrus a ručníky šly do praní. Stůl – do svého rohu v obýváku. Nejdřív umyla všechny talíře, příbory a skleničky. Zbytky jídla uložila do kontejnerů. Pak Olga prošla vysavačem po všech pokojích, vytírala podlahu.
– “Zasloužím si něco hezkého za svou práci”…
Olga napustila vanu, hodila do vody svou oblíbenou solnou bombičku, pustila hudbu. Horká voda příjemně uvolnila její ztuhlé a unavené svaly. Poprvé po několika hodinách vzala telefon do ruky. Čekala tam zpráva od muže:
«Máma navrhla, abych zůstal. Přijdu zítra».
– “Ani jsem nic jiného nečekala. Jako vždy…”
Viktor dobře věděl, že Olga bude dnes uklízet. Ale souhlasil zůstat s mámou místo toho, aby pomohl manželce.
– “Jak se ke mně chovají, tak se budu chovat i já. Už mě to nebaví!” – rozhodla se pro sebe.
Celý měsíc uplynul, ani se neznamenal. Blížil se další svátek. Hovor od tchyně na sebe nenechal dlouho čekat:
– Olgo, prostři stůl! Přijedeme v pátek oslavit narozeniny Víťova mladšího bratra.
– Samozřejmě, stůl je na místě. Jenže někdo jiný bude muset vařit. Mám plno práce, volají mě do kanceláře. Nevím, kdy se uvolním, – předstírala Olga unaveně. – Ani si nejsem jistá, jestli se oslav zúčastním…
– Cože? Jak to?..
– Práce, co s tím.
– No, dobrá, něco vymyslím. Škoda… – vzdychla Marie.
– Měj se krásně, – Olga zavěsila a usmála se.
Sváteční večer strávila u přítelkyně. A ráno přiměla Víťu uklízet, přece to byly narozeniny jeho bratra, nikoli jejího.
Když se blížilo výročí tchyně, Olga si vzala volno a vydala se k rodičům do sousedního města. Předala svůj dárek, informovala o novince.
– Ach, ale kde budeme slavit?
– Víťa vás pustí, jen já nebudu doma.
– A vaření?
– Můžete si něco objednat. Nebo některá z vašich dalších švagrových něco uvaří. Zvládnete to!
Další svátky Olga strávila doma. Ale stůl se omezil na uzeniny a dort z obchodu. Vždy opakovala to samé:
– Neměla jsem vůbec čas na vaření. Můžete něco objednat, pokud chcete.
Ale nikdo nechtěl otevřít peněženku a utrácet peníze. A k Novému roku všichni pochopili, že už se nesvezou na Olžině pohostinnosti. A jejich chuť oslavovat společně se hned zmenšila.
Tenhle Nový rok Olga a Víťa slavili ve dvou, což Olgu zcela uspokojilo. Její plán vyšel. A když zvedala sklenici šampaňského, pomyslela si, že je na sebe pyšná a za to si zaslouží přípitek).
