„Připrav se, máma s bratrem jedou dělit dědictví“: Okradla jsi svého bratra, nemáš svědomí
Vzdala jsem se svého podílu na dědictví ve prospěch otce, ale nakonec jsem dostala celý jeho byt. Jeho slova mi stále zní v hlavě: „Později všechno pochopíš. Hlavně jim nevěř, budou lhát.“ Tehdy jsem netušila, o kom mluví, ale teď je mi všemu jasno.
Jmenuji se Anežka. Mám tetu Ludmilu, mladší sestru mé matky. S mámou se nebavily – kolovaly řeči, že Ludmila přivlastnila celé babiččino dědictví. Věděla jsem, že mám bratrance a sestřenici, Jakuba a Terezu. Jako děti jsme si spolu hráli, ale pak jsme se odcizili. Nedávno mě Tereza našla na sociálních sítích a řekla mi něco, co mi doslova ztřáslo žíly.
Poslední roky mého života byly plné ztrát. Před třemi lety zemřela máma. Otec počkal, až dokončím univerzitu v Brně, a brzy ji následoval. Milovali se celý život – odjakživa ji hýčkal, nosil ji v náručí, nosil květiny. Myslím, že se nikdy nesmířil s tím, že odešla.
Po mámě zdědil otec polovinu našeho bytu. Vzdala jsem se své části, a on, k mému překvapení, přepsal celý byt na mě. „Později vše pochopíš,“ řekl. „Nevěř jim, budou lhát.“ Snažila jsem se zjistit, kdo jsou ti „oni“ a o čem budou lhát, ale otec se odmlčel.
Půl roku po jeho pohřbu mi napsala Tereza. Připomněla mi, že je dcerou tety Ludmily, a oznámila, že brzy bude projíždět Brnem. „Musíme se setkat a vážně si promluvit,“ napsala. „Mám důležité zprávy.“ Neměla jsem důvod odmítat, dala jsem jí své číslo a adresu, ať zavolá dopředu.
Tereza přijela o týden později. Vyzvedla jsem ji na nádraží – vypadala ustaraně. Když jsme přišly do bytu, rozhlédla se a řekla: „Máš pěkný byt. Škoda, že se z něj brzy budeš muset vystředit.“ Na kuchyňské židli pak vyložila karty: Jakub je můj nevlastní bratr. Nevěděla podrobnosti, ale podle ní je to důvod, proč babička odkázala všechno Ludmile, a ne oběma sestrám.
Tereza prozvrdila, že můj otec chodil nejdřív s Ludmilou, a když otěhotněla s Jakubem, opustil ji a vzal si mou mámu. „Máma s Jakubem brzy přijedou dělit dědictví,“ varovala mě. „Připrav se.“
Byla jsem v šoku. Jakub nedostane nic – byt je na mě, otcovy úspory byly doma, protože bankám nevěřil, a auto jsem si koupila sama. Všechno, co měl, je teď moje. Příběh o bratrovi mi přišel podezřelý – otec mámu miloval příliš, než aby ji takhle zradil. Ale v životě je možné všechno.
„Díky, že jsi mi to řekla, Terezo,“ odpověděla jsem. „Ať klidně přijedou, když chtějí.“
Přichystala jsem jí postel a uložila se ke spánku. Mám lehký spánek, a tak mě v noci probudil zvláštní šramot. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem Terezu – prohrabávala se v mém šuplíku a svítěla si mobilem.
„Ztratila jsi něco?“ zeptala jsem se.
Tereza sebou trhla, telefon jí vypadl z ruky a rozbil se o zem.
„Já… to… nic,“ zamumlala.
„Terezo, běž spát. A ráno odjeď. Nechci hosty, co mi prohrabávají věci.“
Ráno už byla pryč. Dveřní zámek zůstal jen přivřený. Všechno jsem zkontrolovala – nic se naštěstí neztratilo.
Po pár dnech mi volala teta Ludmila. Podle hlasu byla opilá.
„Donutila jsi otce přepsat byt na sebe, že?“ ječela. „Okradla jsi vlastního bratra, nemáš svědomí! On je ženatý, bydlí v podnájmu, a všechno kvůli tvý mámě! Kdyby ne ona, tvůj táta by si mě vzal. Ona všechno zničila!“
Neposlouchala jsem to dál a zavěsila. Víc nevolala. Ale Tereza nepřestávala otravovat a chtěla po mě, abych jí koupila nový telefon místo rozbitého – prý to byla moje vina.
Ludmila s Jakubem nikdy nepřijeli. Asi jim Tereza řekla, že byt patří mně, a nedá se nic dělat. Po setkání s touhle „rodinou“ jsem konečně pochopila, proč se jim máma tolik vyhýbala. Takoví příbuzní jsou horší než nepřátelé.