Věra rychle rozkládala ubrousky a stavěla příbory. Dnes měl narozeniny její manžel – Jakub. Sice to nebylo kulaté výročí, ale i tak významné datum. Slíbily přijet dcery s rodinami, a vnoučata už dlouho prosila o “pořádnou oslavu, jako za starých časů”. Věra si vzpomněla, jak to bývalo kdysi, v devadesátých letech…
Tehdy bylo všechno těžké. Peněz nebylo nazbyt a sehnat potraviny byl doslova boj. Ale vždycky se snažila – kvůli rodině, kvůli teplu a radosti doma. Obzvlášť před svátky.
Ten rok to začalo obyčejnou dětskou prosbou. Dcery, Alena a Jana, přišly ze školy bez jiskry v očích. Známky dobré, ale nálada žádná. Pak Alena přiznala: “Mami, všechny ve třídě už mají angorské čepice, jen my pořád v těch starých. Koupíš nám je, prosím?”
Věra nakonečně souhlasila. I když nebyli bohatí, dcery byly šikovné, snaživé, pomáhaly. Běžela na trh, vyhrabala poslední koruny – a koupila je. Pro radost děvčat – i pro sebe. Ale na oslavu už nezbylo.
Zachránila to náhoda. Druhý den v samoobsluze někdo zakřičel: “Šunka!” – a dav se hnal k pultu. Věra stihla chytit dva kusy oblíbené vařené. A v sobotu se jí podařilo sehnat máslo – prodavačka jí pošeptala, kdy ho budou “vyhazovat”. S lístky a dcerami nápomocnýma Věra dosáhla svého.
V neděli byl prostřený stůl – jako za nejlepších časů. Uprostřed kuře, dozlatova opečené, křupavé, na polštáři z rýže. Tchánovi obzvlášť chutnal salát z tavených sýrů, vajec a česneku. Jablečný závin se povedl – tchyně dokonce chtěla recept.
A teď – současnost. Dcery vyrostly, každá má rodinu, děti. Rodiče Jakuba a Věry už tu dávno nejsou. Ale teď – neděle a zase narozeniny. Jakub šel ven se psem Ríšou, zatímco Věra znovu prostírala stůl. Už ne kupovaná pizza, ne sushi – ale domácí oběd. Starý, dobrý, útulný.
Hosté začali přijíždět skoro zároveň. Vnoučata řvala v předsíni, shazujíc boty, Alena s Janou objaly matku. “Mami, co tu tak krásně voní?” zeptala se Alena. “Nechceme pizzu!” křičela vnoučata z chodby.
Jako poslední vešel Jakub. Všichni se hrnuli s gratulacemi. “Tak co, půjdeme ke stolu,” usmála se Věra.
Když vešli do místnosti, kde stál prostřený stůl, všichni ztuhli. “Mami,” vydechla Jana, “to je jako když jsme byli malí… Kuře – jako tenkrát, ten váš salát, rýže…”
Smích, přípitky, buchta s čajem. Všechno – jako dřív. Jen dospělejší.
Když všichni odjeli, Jakub Věru objal: “Děkuji, drahá. Vrátila jsi mě do těch časů. Byli jsme tehdy šťastní. I když nebylo peněz, rok jsme šetřili na gauč, balkón jsme nezaizolovali. Ale byli jsme – spolu. A teď jsme spolu. A to je hlavní.”
“K narozeninám, miláčku. Ať je takových dnů ještě hodně, hodně…”