Vždycky se najde láska, i v té nejhlubší kaluži
Na kuchyni u šálku čaje a kousku čokoládového dortu si Kačka a její babička Zdenka užívaly klidný večer. Pětasedmdesáté narozeniny nejsou jen tak – hlučná rodinná oslava už skončila, hosté se rozutekli, a teď byl čas jen pro ně dvě.
„Babi, pořád říkáš, že muži milují očima…“ začala najednou Kačka a sklopila pohled. „Tak mi vysvětli, co je se mnou špatně?“
„Ale vůbec nic, zlatko,“ odpověděla rozhodně Zdenka. „Chytrá, krásná, hodná, slušně vychovaná. Co víc si přát?“
„Tak proč jsem pořád sama? Je mi už pětadvacet, babi… Všechny kamarádky mají rodiny, děti, a já… jako bych uvízla.“
„Jen jsi ještě nepotkala toho pravého, to je všechno,“ usmála se babička vřele. „Ale počkej, byl přece ten jeden… jak se jmenoval? David?“
„Byl,“ přikývla Kačka. „Dokud se neukázalo, že je ženatý. Zmizel stejně tiše, jako se objevil.“
„Správně, žes ho poslala pryč,“ zamumlala babička a zmáčkla v prstech ubrousek. „Ženatí muži nejsou o lásce, ale o cizí bolesti. Udělala jsi dobře. Ale tvoje štěstí tě jednou najde, uvidíš.“
Druhý den ráno mrzlo. Kačka spěchala do práce v novém světlém kabátě, vyhýbala se kalužím a kluzkým náledím. Myšlenky jí létaly bůhvíkde, když vtom – šplích! – na ni vystříkla špinavá vlna.
Úplně promočená. Světlý kabát byl rázem šedohnědý od vody. Kačka zůstala stát, cítila, jak jí slzy stoupají do očí.
„Promiňte!“ přiběhl k ní muž v drahém kabátě. „Proboha, neviděl jsem vás. Skoro jsem vás srazil, že?“
„Vaše omluvy mě neohřejí!“ vzlykla. „Jak teď mám jít do práce?“
„Dovezu vás. A cestou zastavíme v čistírně. Kabát dáme do pořádku, slibuju. Jméno mám Roman, mimochodem.“
„Kačka…“
Pomohl jí přejít ulici, otevřel dveře auta a odvezl ji nejdřív do kanceláře, kabát hned do čistírny. Den uběhl v čekání, ale Kačka zapomněla požádat Romana o číslo, a teď si zoufala – jak ho najít?
Večer, když stála před kanceláří a už volala taxi, najednou uslyšela:
„Kačko!“
Běžel k ní muž s kyticí. David. Ten samý.
„Musíme si promluvit!“
„Už nám není co říct!“ odpověděla pevným hlasem. „Běž za svojí ženou!“
„Nenechám ti to tak!“ chytil ji za ruku. „Kačko, musíš mě vyslechnout…“
„Ruce pryč!“ ozvalo se za jejími zády.
Před ní stál Roman. Sebevědomý, rozhodný, přísný. Hodil jí na ramena čistý kabát a obrátil se k Davidovi:
„Tohle je moje žena. Netrhej po ní.“
„Cože?“ David zmatkoval. „Od kdy je tvoje?“
„Všechno je v pořádku, Rome,“ řekla Kačka s úsměvem. „Vlastně ho ani neznám.“
Nastoupili do auta a ona tiše zašeptala:
„Díky. Zachránil jsi mě.“
„Hlouposti,“ pousmál se. „Ale aspoň večeři bych si za ten kabát zasloužil.“
„A já myslela, že minimálně svatbu,“ odpověděla Kačka.
Půl roku nato se ve stejném domě, kde babička Zdenka slavila narozeniny, sešla celá rodina – tentokrát na Kaččině a Romanově svatbě.
A jen jedna se usmívala s výjimečným porozuměním v očích – babička Zdenka.
„Copak jsem ti neříkala, Kačenko?“ pošeptala vnučce. „Štěstí si vás najde, i kdybyste stáli v kaluži až po uši.“
